Modely
Celkem 5119 produktů
1/72 F-14B Bombcat. Letoun F-14 Tomcat, navržený jako hlavní letoun amerického námořnictva, mohl plnit úkoly vzdušné nadvlády, doprovodu a úderu a byl bezpochyby jedním z nejlepších a technologicky nejvyspělejších letounů, které sloužily na palubě letadlových lodí. Prototyp stroje byl zalétán 21. prosince 1970 a první letouny byly dodány americkému námořnictvu o čtyři roky později. Poslední letouny Tomcat byly vyřazeny ze služby až v roce 2006, což dokonale dokládá vysokou kvalitu a vynikající výkony tohoto stroje. Nejinovativnějším a nejcharakterističtějším řešením pro F-14 jsou křídla s proměnnou geometrií. Řízené počítačem nebo ručně pilotem mohou měnit úhel náběhu od 20 stupňů při minimální rychlosti až po 60 stupňů při nadzvukové rychlosti. Měnící se geometrie křídel také umožňuje optimální polohu při těsném manévrování, což tomuto výkonnému letounu dodává úžasnou manévrovatelnost. Srdcem zbraňového systému Tomcatu je radar Hughes ANG-9, který obvykle spolupracuje s raketami vzduch-vzduch AIM-54A Phoenix s dosahem až 180 km. Zvláště důležitá je schopnost létat a útočit na více než jeden cíl. Neméně důležitým prvkem výzbroje, jak ukázaly bojové zkušenosti z vietnamské války, je kanon - u F-14 namontovaný uvnitř trupu M-61 Vulcan střílející až 6000 ran za minutu! Tomcat mohl být samozřejmě vybaven dalšími zbraněmi, jako jsou střely Sparrow, Sidewinder a různé bomby. F-14 vděčí za svůj úspěch především vynikající pohonné jednotce v podobě dvojice motorů Pratt-Whitney TF30 s tahem 9300 daN a přídavným spalováním. Technické údaje: Maximální rychlost: 2480 km/h, rychlost stoupání: 153 m/s, praktický strop: 17100 m, maximální dolet: 3200 km, výzbroj: pevná - jeden šestihlavňový kanón M61-A1 ráže 20 mm, podvěsná - až 6580 kg nákladu. Nesložený a nenabarvený plastikový model. K úspěšnému dokončení této stavebnice je zapotřebí dokoupit barvy, lepidlo na plastikové modely, ředidlo, štětce, které nejsou součástí balení.
1/72 US Navy F-14D VF-31 "Sunset" /w special PE & Decal . Letoun F-14 Tomcat, navržený jako hlavní letoun amerického námořnictva, mohl plnit úkoly vzdušné nadvlády, doprovodu a úderu a byl bezpochyby jedním z nejlepších a technologicky nejvyspělejších letounů, které sloužily na palubě letadlových lodí. Prototyp stroje byl zalétán 21. prosince 1970 a první letouny byly dodány americkému námořnictvu o čtyři roky později. Poslední letouny Tomcat byly vyřazeny ze služby až v roce 2006, což dokonale dokládá vysokou kvalitu a vynikající výkony tohoto stroje. Nejinovativnějším a nejcharakterističtějším řešením pro F-14 jsou křídla s proměnnou geometrií. Řízené počítačem nebo ručně pilotem mohou měnit úhel náběhu od 20 stupňů při minimální rychlosti až po 60 stupňů při nadzvukové rychlosti. Měnící se geometrie křídel také umožňuje optimální polohu při těsném manévrování, což tomuto výkonnému letounu dodává úžasnou manévrovatelnost. Srdcem zbraňového systému Tomcatu je radar Hughes ANG-9, který obvykle spolupracuje s raketami vzduch-vzduch AIM-54A Phoenix s dosahem až 180 km. Zvláště důležitá je schopnost létat a útočit na více než jeden cíl. Neméně důležitým prvkem výzbroje, jak ukázaly bojové zkušenosti z vietnamské války, je kanon u F-14 namontovaný uvnitř trupu M-61 Vulcan střílející až 6000 ran za minutu! Tomcat mohl být samozřejmě vybaven dalšími zbraněmi, jako jsou střely Sparrow, Sidewinder a různé bomby. F-14 vděčí za svůj úspěch především vynikající pohonné jednotce v podobě dvojice motorů Pratt-Whitney TF30 s tahem 9300 daN a přídavným spalováním. Technické údaje: Maximální rychlost: 2480 km/h, rychlost stoupání: 153 m/s, praktický strop: 17100 m, maximální dolet: 3200 km, výzbroj: pevná - jeden šestihlavňový kanón M61-A1 ráže 20 mm, podvěsná - až 6580 kg nákladu. Nesložený a nenabarvený plastikový model. K úspěšnému dokončení této stavebnice je zapotřebí dokoupit barvy, lepidlo na plastikové modely, ředidlo, štětce, které nejsou součástí balení.
1/72 Spitfire MkVc - Airfix. Model letadla ke slepení. Měřítko: 1:72; velikost: 131 mm; počet dílů: 73; obtížnost: 1. Informace o originálu a modelu: Mnozí považují Supermarine Spitfire za nejslavnější bojové letadlo, které kdy vzlétlo do oblak, i když někteří mohou namítat, že o něčem tak krásném nelze vůbec přemýšlet jako o válečné zbrani. Jednalo se o mnohem komplikovanější letoun než Hawker Hurricane, který byl u RAF jeho předchůdcem, a v době, kdy se v létě roku 1938 dostaly první kusy do rukou peruti č. 19 v Duxfordu, představoval Spitfire vrchol leteckého inženýrství. Tehdy už se také pomalu na obloze sbíhaly mraky předznamenávající příchod války a bylo jasné, že RAF bude potřebovat tolik těchto nádherných letadel, kolik jen bude možné. „Zářné chvíle“ Spitfiru přišly při neúprosných leteckých soubojích během bitvy o Británii, kde si za čtyři měsíce bojů o vzdušnou nadvládu nad jižní Anglií navždy zajistil pověst ikonického stroje. Stíhací velitelství dokonale využilo Spitfiry po boku početnějších Hawker Hurricanů a úspěšně překazilo Luftwaffe její pokus o vyčištění britských letadel z nebe. Především tak ale odvrátilo bezprostřední hrozbu německé invaze. Poté, co bitva o Británii skončila a členové RAF si stihli trochu odpočinout a doplnit zásoby, byli připraveni pustit se do ofenzivy, pořádat výpady za lamanšský průliv mířené na náhodné cíle a zkoušet Luftwaffe vylákat znovu do boje. Spitfire se může pochlubit i tím, že se jedná o jediné spojenecké letadlo, které bylo bez přerušení vyráběno po celou druhou světovou válku a také neustále vylepšováno, aby zůstávalo na špici válečné letecké technologie. Naneštěstí pro RAF, hlavní protivník jeho vlajkové lodě, Messerschmitt Bf109, byl také neustále upravován a zdokonalován. Netrvalo proto dlouho, než se Spitfiry při svých výpadech do severní Francie střetly s nejnovější variantou tohoto schopného letounu, Bf 109F. Elegantní a velmi výkonný Bf 109 ‘Friedrich’ se tehdejším Spitfirům více než vyrovnal, a proto i když mělo RAF důležitý vývojový program už naplánován, situace volala po okamžitém řešení. Výsledný Spitfire Mk.V se stal snad nejúčinnějším „nouzovým“ letadlem, jaké kdy RAF nasadilo do služby. Dokázal spojit vyšší výkon motoru Rolls Royce Merlin 45 s původním drakem Mk.I/II a řadou vylepšení, která už byla připravena pro chystanou budoucí verzi Mk.III, a nejnovější stroj Luftwaffe rázem přestal ve vzájemných soubojích stačit. Díky vyšší výrobní kapacitě podpořené novou továrnou v Castle Bromwich se tyto letouny vyráběly v neskutečném tempu, až se z této provizorní varianty Spitfiru stala nejvíce vyráběná verze s téměř 6500 kusy. Nakonec pronikla na všechny válečné fronty a bojovala nejen na domácím území při obraně vlasti, ale i nad severoafrickými pouštěmi nebo džunglemi dálného východu. Vytvoření „univerzálního křídla“ typu C znamenalo svým způsobem další konstruktérský triumf, neboť nejenže umožnilo osadit letoun několika různými konfiguracemi zbraní, ale snížilo také náročnost a čas potřebný na výrobu. Navíc posílilo podvozek, jehož hlavní část byla vykloněna trochu více dopředu a pilotům tak zase malinko usnadnila nechvalně proslulé obtížné ovládání Spitfiru na zemi. Aby se zachovala životnost motoru Spitfirů i v prostředí horkých a prašných leteckých základen, byly některé z nich osazeny vzduchovým filtrem Vokes. Takový přívěsek v přední části pod vrtulí možná dvakrát neprospěl estetickým kvalitám letounu, a dokonce navíc zvýšil aerodynamický odpor, který ubral z maximální rychlosti okolo 30 km/h, zato je však jasným důkazem, že z celkových více než 20 000 vyrobených Spitfirů byly mnohé nasazeny do prostředí, s nimiž se původně nikdy nepočítalo, a dále tím přispěly k trvalému odkazu tohoto velkolepého letadla. Doporučené barvy (Humbrol): Detaily modelu: Měřítko: 1:72 Počet dílů: 73 Obtížnost: 1 Body Flying Hours: 1 Doporučeno pro děti od 8 let. Upozornění: Nebezpečí udušení! Výrobek obsahuje malé části. NEVHODNÉ PRO DĚTI DO 3 LET!
1/72 F-14B Bombcat. Letoun F-14 Tomcat, navržený jako hlavní letoun amerického námořnictva, mohl plnit úkoly vzdušné nadvlády, doprovodu a úderu a byl bezpochyby jedním z nejlepších a technologicky nejvyspělejších letounů, které sloužily na palubě letadlových lodí. Prototyp stroje byl zalétán 21. prosince 1970 a první letouny byly dodány americkému námořnictvu o čtyři roky později. Poslední letouny Tomcat byly vyřazeny ze služby až v roce 2006, což dokonale dokládá vysokou kvalitu a vynikající výkony tohoto stroje. Nejinovativnějším a nejcharakterističtějším řešením pro F-14 jsou křídla s proměnnou geometrií. Řízené počítačem nebo ručně pilotem mohou měnit úhel náběhu od 20 stupňů při minimální rychlosti až po 60 stupňů při nadzvukové rychlosti. Měnící se geometrie křídel také umožňuje optimální polohu při těsném manévrování, což tomuto výkonnému letounu dodává úžasnou manévrovatelnost. Srdcem zbraňového systému Tomcatu je radar Hughes ANG-9, který obvykle spolupracuje s raketami vzduch-vzduch AIM-54A Phoenix s dosahem až 180 km. Zvláště důležitá je schopnost létat a útočit na více než jeden cíl. Neméně důležitým prvkem výzbroje, jak ukázaly bojové zkušenosti z vietnamské války, je kanon - u F-14 namontovaný uvnitř trupu M-61 Vulcan střílející až 6000 ran za minutu! Tomcat mohl být samozřejmě vybaven dalšími zbraněmi, jako jsou střely Sparrow, Sidewinder a různé bomby. F-14 vděčí za svůj úspěch především vynikající pohonné jednotce v podobě dvojice motorů Pratt-Whitney TF30 s tahem 9300 daN a přídavným spalováním. Technické údaje: Maximální rychlost: 2480 km/h, rychlost stoupání: 153 m/s, praktický strop: 17100 m, maximální dolet: 3200 km, výzbroj: pevná - jeden šestihlavňový kanón M61-A1 ráže 20 mm, podvěsná - až 6580 kg nákladu. Nesložený a nenabarvený plastikový model. K úspěšnému dokončení této stavebnice je zapotřebí dokoupit barvy, lepidlo na plastikové modely, ředidlo, štětce, které nejsou součástí balení.
1/72 Spitfire MkVc - Airfix. Model letadla ke slepení. Měřítko: 1:72; velikost: 131 mm; počet dílů: 73; obtížnost: 1. Informace o originálu a modelu: Mnozí považují Supermarine Spitfire za nejslavnější bojové letadlo, které kdy vzlétlo do oblak, i když někteří mohou namítat, že o něčem tak krásném nelze vůbec přemýšlet jako o válečné zbrani. Jednalo se o mnohem komplikovanější letoun než Hawker Hurricane, který byl u RAF jeho předchůdcem, a v době, kdy se v létě roku 1938 dostaly první kusy do rukou peruti č. 19 v Duxfordu, představoval Spitfire vrchol leteckého inženýrství. Tehdy už se také pomalu na obloze sbíhaly mraky předznamenávající příchod války a bylo jasné, že RAF bude potřebovat tolik těchto nádherných letadel, kolik jen bude možné. „Zářné chvíle“ Spitfiru přišly při neúprosných leteckých soubojích během bitvy o Británii, kde si za čtyři měsíce bojů o vzdušnou nadvládu nad jižní Anglií navždy zajistil pověst ikonického stroje. Stíhací velitelství dokonale využilo Spitfiry po boku početnějších Hawker Hurricanů a úspěšně překazilo Luftwaffe její pokus o vyčištění britských letadel z nebe. Především tak ale odvrátilo bezprostřední hrozbu německé invaze. Poté, co bitva o Británii skončila a členové RAF si stihli trochu odpočinout a doplnit zásoby, byli připraveni pustit se do ofenzivy, pořádat výpady za lamanšský průliv mířené na náhodné cíle a zkoušet Luftwaffe vylákat znovu do boje. Spitfire se může pochlubit i tím, že se jedná o jediné spojenecké letadlo, které bylo bez přerušení vyráběno po celou druhou světovou válku a také neustále vylepšováno, aby zůstávalo na špici válečné letecké technologie. Naneštěstí pro RAF, hlavní protivník jeho vlajkové lodě, Messerschmitt Bf109, byl také neustále upravován a zdokonalován. Netrvalo proto dlouho, než se Spitfiry při svých výpadech do severní Francie střetly s nejnovější variantou tohoto schopného letounu, Bf 109F. Elegantní a velmi výkonný Bf 109 ‘Friedrich’ se tehdejším Spitfirům více než vyrovnal, a proto i když mělo RAF důležitý vývojový program už naplánován, situace volala po okamžitém řešení. Výsledný Spitfire Mk.V se stal snad nejúčinnějším „nouzovým“ letadlem, jaké kdy RAF nasadilo do služby. Dokázal spojit vyšší výkon motoru Rolls Royce Merlin 45 s původním drakem Mk.I/II a řadou vylepšení, která už byla připravena pro chystanou budoucí verzi Mk.III, a nejnovější stroj Luftwaffe rázem přestal ve vzájemných soubojích stačit. Díky vyšší výrobní kapacitě podpořené novou továrnou v Castle Bromwich se tyto letouny vyráběly v neskutečném tempu, až se z této provizorní varianty Spitfiru stala nejvíce vyráběná verze s téměř 6500 kusy. Nakonec pronikla na všechny válečné fronty a bojovala nejen na domácím území při obraně vlasti, ale i nad severoafrickými pouštěmi nebo džunglemi dálného východu. Vytvoření „univerzálního křídla“ typu C znamenalo svým způsobem další konstruktérský triumf, neboť nejenže umožnilo osadit letoun několika různými konfiguracemi zbraní, ale snížilo také náročnost a čas potřebný na výrobu. Navíc posílilo podvozek, jehož hlavní část byla vykloněna trochu více dopředu a pilotům tak zase malinko usnadnila nechvalně proslulé obtížné ovládání Spitfiru na zemi. Aby se zachovala životnost motoru Spitfirů i v prostředí horkých a prašných leteckých základen, byly některé z nich osazeny vzduchovým filtrem Vokes. Takový přívěsek v přední části pod vrtulí možná dvakrát neprospěl estetickým kvalitám letounu, a dokonce navíc zvýšil aerodynamický odpor, který ubral z maximální rychlosti okolo 30 km/h, zato je však jasným důkazem, že z celkových více než 20 000 vyrobených Spitfirů byly mnohé nasazeny do prostředí, s nimiž se původně nikdy nepočítalo, a dále tím přispěly k trvalému odkazu tohoto velkolepého letadla. Doporučené barvy (Humbrol): Detaily modelu: Měřítko: 1:72 Počet dílů: 73 Obtížnost: 1 Body Flying Hours: 1 Doporučeno pro děti od 8 let. Upozornění: Nebezpečí udušení! Výrobek obsahuje malé části. NEVHODNÉ PRO DĚTI DO 3 LET!
1/72 US Navy F-14D VF-31 "Sunset" /w special PE & Decal . Letoun F-14 Tomcat, navržený jako hlavní letoun amerického námořnictva, mohl plnit úkoly vzdušné nadvlády, doprovodu a úderu a byl bezpochyby jedním z nejlepších a technologicky nejvyspělejších letounů, které sloužily na palubě letadlových lodí. Prototyp stroje byl zalétán 21. prosince 1970 a první letouny byly dodány americkému námořnictvu o čtyři roky později. Poslední letouny Tomcat byly vyřazeny ze služby až v roce 2006, což dokonale dokládá vysokou kvalitu a vynikající výkony tohoto stroje. Nejinovativnějším a nejcharakterističtějším řešením pro F-14 jsou křídla s proměnnou geometrií. Řízené počítačem nebo ručně pilotem mohou měnit úhel náběhu od 20 stupňů při minimální rychlosti až po 60 stupňů při nadzvukové rychlosti. Měnící se geometrie křídel také umožňuje optimální polohu při těsném manévrování, což tomuto výkonnému letounu dodává úžasnou manévrovatelnost. Srdcem zbraňového systému Tomcatu je radar Hughes ANG-9, který obvykle spolupracuje s raketami vzduch-vzduch AIM-54A Phoenix s dosahem až 180 km. Zvláště důležitá je schopnost létat a útočit na více než jeden cíl. Neméně důležitým prvkem výzbroje, jak ukázaly bojové zkušenosti z vietnamské války, je kanon u F-14 namontovaný uvnitř trupu M-61 Vulcan střílející až 6000 ran za minutu! Tomcat mohl být samozřejmě vybaven dalšími zbraněmi, jako jsou střely Sparrow, Sidewinder a různé bomby. F-14 vděčí za svůj úspěch především vynikající pohonné jednotce v podobě dvojice motorů Pratt-Whitney TF30 s tahem 9300 daN a přídavným spalováním. Technické údaje: Maximální rychlost: 2480 km/h, rychlost stoupání: 153 m/s, praktický strop: 17100 m, maximální dolet: 3200 km, výzbroj: pevná - jeden šestihlavňový kanón M61-A1 ráže 20 mm, podvěsná - až 6580 kg nákladu. Nesložený a nenabarvený plastikový model. K úspěšnému dokončení této stavebnice je zapotřebí dokoupit barvy, lepidlo na plastikové modely, ředidlo, štětce, které nejsou součástí balení.
1/48 P-61B Nose Art. Northrop P-61 Black Widow, pojmenovaný po severoamerickém pavoukovi, byl prvním operačním americkým válečným letounem určeným pro noční stíhání a prvním letounem, který používal radar. P-61 měl tříčlennou posádku: pilota, střelce a obsluhu radaru. Byl vyzbrojen čtyřmi 20mm (.79 in) kanóny Hispano M2 s přední střelbou umístěnými ve spodní části trupu a čtyřmi kulomety M2 Browning ráže .50 in (12,7 mm) umístěnými v dálkově ovládané hřbetní střelecké věži. Jednalo se o celokovovou dvoumotorovou dvouplošnou konstrukci vyvinutou během druhé světové války. První zkušební let se uskutečnil 26. května 1942, první sériový letoun sjel z montážní linky v říjnu 1943. Poslední letoun byl vyřazen z vládní služby v roce 1954. Přestože se Black Widow nevyráběl ve velkých počtech jako jeho současníci, byl během druhé světové války účinně provozován jako noční stíhač letkami armádního letectva Spojených států v evropském divadle, tichomořském divadle, čínsko-barmském indickém divadle a středomořském divadle. Nahradil dřívější noční stíhací letouny britské konstrukce, které byly modernizovány tak, aby obsahovaly radar, když byl k dispozici. Po válce sloužil P-61 - přeznačený na F-61 - v letectvu Spojených států jako dálkový, denní a noční stíhací letoun pro Velitelství protivzdušné obrany do roku 1948 a pro Pátou leteckou armádu do roku 1950. V noci na 14. srpna 1945 si letoun P-61B 548. noční stíhací perutě s názvem Lady in the Dark neoficiálně připsal poslední spojenecké letecké vítězství před Dnem VJ. P-61 byl také upraven pro vytvoření fotoprůzkumného letounu F-15 Reporter pro armádní letectvo Spojených států a následně používán letectvem Spojených států. Nesložený a nenabarvený plastikový model. K úspěšnému dokončení této stavebnice je zapotřebí dokoupit barvy, lepidlo na plastikové modely, ředidlo, štětce, které nejsou součástí balení.
Classic Kit letadlo A07115 - Junkers JU87B-2/R-2 (1:48). Model letadla ke slepení. Velikost: 1:48; 22,9 cm. Balení obsahuje: 158 dílků ke slepení. Informace o originálu: I když je Ju87B Stuka obvykle spojován s obávanými bleskovými útoky Wehrmachtu na začátku druhé světové války, jednalo se také o velmi účinný námořní bombardér. Dokázal provádět přesné střemhlavé bombové útoky proti jakémukoliv spojeneckému plavidlu a flotilám v Lamanšském průlivu, severní Africe a ve Středozemí způsobil značné ztráty. Kromě toho, že byl po celou válku nedílnou součástí sil Luftwaffe, sloužil také v letectvech Itálie, Rumunska, Bulharska a Maďarska. Střemhlavé útoky Stuky byly tak náročné, že se na těchto manévrech musela podílet celá řada automatických mechanismů a funkcí. Zhruba ve výšce 4,5 km určil pilot polohu svého cíle přes zaměřovací průhled umístěný v podlaze pilotní kabiny. Poté, co pilot zahájil klesání, byly motor a vrtule letadla řízeny automaticky, aby se při střemhlavém klesání chovalo co nejvýhodněji. Automatické výškové kormidlo později učinilo stroj „těžký na ocas“. Pilot posunul páku dozadu, což omezilo ‘náraz’ řídicího kniplu, a rychle zahájil přesně určenou sekvenci úkonů, které když byly provedeny správně, zaručily, že vypuštěná nálož dopadla přesně na zamýšlený cíl. Bleskově nastavil klapky křídel, ubral plyn a zavřel klapky chlazení. Letadlo se automaticky spustilo střemhlav dolů ve 180stupňové vývrtce a zároveň se automaticky vykopily vzduchové brzdy, aby se rychlost pádu omezila na konstantních 580 km/h. V tomto bodě již nebylo návratu – útočná sekvence byla zahájena. Nápor na tělo pilota se přitom pochopitelně stupňoval, ten měl ale i tak pořád spoustu věcí na práci. Úhel klesání mohl sledovat podle řady červených čar na straně okna jeho pilotní kabiny a srovnat je s horizontem – při útocích v 60, 75 nebo 80 stupňovém klesání. Poté, ještě než vypustil hlavní těžkou bombu, se podíval dopředu skrz pevný zaměřovač, aby vyrovnal směr útoku – optimální výšku pro vypuštění pilotovi ukazovalo blikající světélko na výškoměru. Bomba byla umístěna na velké nosné konstrukci ve tvaru U, která se při vypouštění zhoupla a uvolnila munici bezpečně mimo dosah velké vrtule a rovnou na cíl. Při vší této akci se pilot ještě pro ujištění několikrát podíval na červené kolíky vyčnívající z vrchní strany křídel, které ho informovaly o tom, že je automatický systém pro vyrovnání pádu aktivní pro případ, že by kvůli přetížení ztratil vědomí. Tohle všechno se přitom odehrávalo během několika málo hektických vteřin! Jakmile byly bomby pryč z letadla, zahájil stroj sám sekvenci úkonů pro vyrovnání střemhlavého pádu. V tomto okamžiku byl na posádku vyvíjen největší nápor, při kterém přetížení běžně přesahovalo sílu gravitace více než šestinásobně, což mohlo vést přinejmenším k poškození zraku. Když se letadlo vyrovnalo a jeho nos byl nad horizontem, brzdicí klapky se automaticky zavřely, plyn se naopak otevřel a vrtule se nastavila na stoupání – pilot pak musel rychle manuálně otevřít chladicí klapky, aby zabránil přehřátí motoru, a převzal kontrolu nad letadlem. To byl okamžik, kdy byl nejzranitelnější, protože zrovna letěl nízko, relativně malou rychlostí a na nepřátelském území. Pilotův střelec vzadu mohl být navíc pořád v bezvědomí, a dokonce i on sám si mohl připadat trochu malátný, zároveň po nich ze všech stran pálilo každé protiletadlové dělo, puška a nepřátelské letadlo v okolí. Barevné schéma (Potřebné barvy): A - Junkers Ju 87R-2 Stuka, 2./Sturzkampfgeschwader 3, Greece, Spring 1941 - 111, 26, 33, 53, 56, 60, 62, 65, 85, 103, 240, 241, 242 B - Junkers Ju 87R-2 Stuka, 2./Sturzkampfgeschwader 2 - 111, 26, 33, 34, 53, 56, 60, 62, 65, 103, 240, 241, 242, 249 Detaily modelu: Měřítko: 1:48 Počet dílů: 158 Délka: 22,9 mm Rozpětí křídel: 28,8 mm Obtížnost: 3 Body Flying Hours: 3 Doporučeno pro děti od 8 let. Upozornění: Nebezpečí udušení! Výrobek obsahuje malé části. NEVHODNÉ PRO DĚTI DO 3 LET!
Classic Kit letadlo A07115 - Junkers JU87B-2/R-2 (1:48). Model letadla ke slepení. Velikost: 1:48; 22,9 cm. Balení obsahuje: 158 dílků ke slepení. Informace o originálu: I když je Ju87B Stuka obvykle spojován s obávanými bleskovými útoky Wehrmachtu na začátku druhé světové války, jednalo se také o velmi účinný námořní bombardér. Dokázal provádět přesné střemhlavé bombové útoky proti jakémukoliv spojeneckému plavidlu a flotilám v Lamanšském průlivu, severní Africe a ve Středozemí způsobil značné ztráty. Kromě toho, že byl po celou válku nedílnou součástí sil Luftwaffe, sloužil také v letectvech Itálie, Rumunska, Bulharska a Maďarska. Střemhlavé útoky Stuky byly tak náročné, že se na těchto manévrech musela podílet celá řada automatických mechanismů a funkcí. Zhruba ve výšce 4,5 km určil pilot polohu svého cíle přes zaměřovací průhled umístěný v podlaze pilotní kabiny. Poté, co pilot zahájil klesání, byly motor a vrtule letadla řízeny automaticky, aby se při střemhlavém klesání chovalo co nejvýhodněji. Automatické výškové kormidlo později učinilo stroj „těžký na ocas“. Pilot posunul páku dozadu, což omezilo ‘náraz’ řídicího kniplu, a rychle zahájil přesně určenou sekvenci úkonů, které když byly provedeny správně, zaručily, že vypuštěná nálož dopadla přesně na zamýšlený cíl. Bleskově nastavil klapky křídel, ubral plyn a zavřel klapky chlazení. Letadlo se automaticky spustilo střemhlav dolů ve 180stupňové vývrtce a zároveň se automaticky vykopily vzduchové brzdy, aby se rychlost pádu omezila na konstantních 580 km/h. V tomto bodě již nebylo návratu – útočná sekvence byla zahájena. Nápor na tělo pilota se přitom pochopitelně stupňoval, ten měl ale i tak pořád spoustu věcí na práci. Úhel klesání mohl sledovat podle řady červených čar na straně okna jeho pilotní kabiny a srovnat je s horizontem – při útocích v 60, 75 nebo 80 stupňovém klesání. Poté, ještě než vypustil hlavní těžkou bombu, se podíval dopředu skrz pevný zaměřovač, aby vyrovnal směr útoku – optimální výšku pro vypuštění pilotovi ukazovalo blikající světélko na výškoměru. Bomba byla umístěna na velké nosné konstrukci ve tvaru U, která se při vypouštění zhoupla a uvolnila munici bezpečně mimo dosah velké vrtule a rovnou na cíl. Při vší této akci se pilot ještě pro ujištění několikrát podíval na červené kolíky vyčnívající z vrchní strany křídel, které ho informovaly o tom, že je automatický systém pro vyrovnání pádu aktivní pro případ, že by kvůli přetížení ztratil vědomí. Tohle všechno se přitom odehrávalo během několika málo hektických vteřin! Jakmile byly bomby pryč z letadla, zahájil stroj sám sekvenci úkonů pro vyrovnání střemhlavého pádu. V tomto okamžiku byl na posádku vyvíjen největší nápor, při kterém přetížení běžně přesahovalo sílu gravitace více než šestinásobně, což mohlo vést přinejmenším k poškození zraku. Když se letadlo vyrovnalo a jeho nos byl nad horizontem, brzdicí klapky se automaticky zavřely, plyn se naopak otevřel a vrtule se nastavila na stoupání – pilot pak musel rychle manuálně otevřít chladicí klapky, aby zabránil přehřátí motoru, a převzal kontrolu nad letadlem. To byl okamžik, kdy byl nejzranitelnější, protože zrovna letěl nízko, relativně malou rychlostí a na nepřátelském území. Pilotův střelec vzadu mohl být navíc pořád v bezvědomí, a dokonce i on sám si mohl připadat trochu malátný, zároveň po nich ze všech stran pálilo každé protiletadlové dělo, puška a nepřátelské letadlo v okolí. Barevné schéma (Potřebné barvy): A - Junkers Ju 87R-2 Stuka, 2./Sturzkampfgeschwader 3, Greece, Spring 1941 - 111, 26, 33, 53, 56, 60, 62, 65, 85, 103, 240, 241, 242 B - Junkers Ju 87R-2 Stuka, 2./Sturzkampfgeschwader 2 - 111, 26, 33, 34, 53, 56, 60, 62, 65, 103, 240, 241, 242, 249 Detaily modelu: Měřítko: 1:48 Počet dílů: 158 Délka: 22,9 mm Rozpětí křídel: 28,8 mm Obtížnost: 3 Body Flying Hours: 3 Doporučeno pro děti od 8 let. Upozornění: Nebezpečí udušení! Výrobek obsahuje malé části. NEVHODNÉ PRO DĚTI DO 3 LET!
1/48 B-17G Flying Fortress - early production. Boeing B-17 Flying Fortress je čtyřmotorový těžký bombardér vyvinutý ve 30. letech 20. století pro Armádní letectvo Spojených států (USAAC). V soutěži s firmami Douglas a Martin o zakázku na stavbu 200 bombardérů předčil Boeing (prototyp Model 299/XB-17) oba konkurenty a překonal výkonnostní specifikace leteckého sboru. Přestože Boeing o zakázku přišel (ve prospěch Douglasu B-18 Bolo), protože prototyp havaroval, letecký sbor objednal dalších 13 letounů B-17 k dalšímu hodnocení. Od svého uvedení na trh v roce 1938 prošel letoun B-17 Flying Fortress řadou konstrukčních pokroků a stal se třetím nejvyráběnějším bombardérem všech dob, hned po čtyřmotorovém Consolidated B-24 Liberator a víceúčelovém dvoumotorovém Junkersu Ju 88. Letoun B-17 se stal nejprodávanějším bombardérem všech dob. B-17 byl používán především americkým letectvem v denní strategické bombardovací kampani druhé světové války proti německým průmyslovým, vojenským a civilním cílům. Osmá letecká armáda Spojených států amerických, která sídlila na mnoha letištích ve střední, východní a jižní Anglii, a patnáctá letecká armáda se základnou v Itálii doplňovaly noční plošné bombardování Velitelství bombardovacího letectva RAF v rámci kombinované bombardovací ofenzívy, aby pomohly zajistit vzdušnou převahu nad městy, továrnami a bojišti západní Evropy v rámci příprav na invazi do Francie v roce 1944. B-17 se v menší míře účastnily také války v Tichomoří na počátku druhé světové války, kde prováděly nálety na japonskou lodní dopravu a letiště. Od svého předválečného vzniku prosazovalo USAAC (do června 1941 USAAF) letoun jako strategickou zbraň; jednalo se o relativně rychlý, vysoko letící bombardér s dlouhým doletem a těžkou obrannou výzbrojí na úkor pumového zatížení. Získal si pověst odolného letounu na základě příběhů a fotografií těžce poškozených B-17, které se bezpečně vrátily na základnu. B-17 shodil více bomb než kterýkoli jiný americký letoun za druhé světové války. Z přibližně 1,5 milionu tun bomb svržených americkými letouny na nacistické Německo a jím okupovaná území bylo více než 640 000 tun svrženo z B-17. Kromě role bombardéru byl B-17 využíván také jako dopravní, protiponorkový letoun, bezpilotní letoun a pátrací a záchranný letoun. K říjnu 2019 zůstalo v letuschopném stavu devět letounů, žádný z nich však nikdy neletěl v boji. Desítky dalších jsou uskladněny nebo vystaveny na statických expozicích. Nejstarším z nich je letoun řady D, který létal v boji v Pacifiku první den druhé světové války. Nesložený a nenabarvený plastikový model. K úspěšnému dokončení této stavebnice je zapotřebí dokoupit barvy, lepidlo na plastikové modely, ředidlo, štětce, které nejsou součástí balení.
1/32 B-17G Flying Fortress - Late Production. Boeing B-17 Flying Fortress je čtyřmotorový těžký bombardér vyvinutý ve 30. letech 20. století pro Armádní letectvo Spojených států (USAAC). V soutěži s firmami Douglas a Martin o zakázku na stavbu 200 bombardérů předčil Boeing (prototyp Model 299/XB-17) oba konkurenty a překonal výkonnostní specifikace leteckého sboru. Přestože Boeing o zakázku přišel (ve prospěch Douglasu B-18 Bolo), protože prototyp havaroval, letecký sbor objednal dalších 13 letounů B-17 k dalšímu hodnocení. Od svého uvedení na trh v roce 1938 prošel letoun B-17 Flying Fortress řadou konstrukčních pokroků a stal se třetím nejvyráběnějším bombardérem všech dob, hned po čtyřmotorovém Consolidated B-24 Liberator a víceúčelovém dvoumotorovém Junkersu Ju 88. Letoun B-17 se stal nejprodávanějším bombardérem všech dob. B-17 byl používán především americkým letectvem v denní strategické bombardovací kampani druhé světové války proti německým průmyslovým, vojenským a civilním cílům. Osmá letecká armáda Spojených států amerických, která sídlila na mnoha letištích ve střední, východní a jižní Anglii, a patnáctá letecká armáda se základnou v Itálii doplňovaly noční plošné bombardování Velitelství bombardovacího letectva RAF v rámci kombinované bombardovací ofenzívy, aby pomohly zajistit vzdušnou převahu nad městy, továrnami a bojišti západní Evropy v rámci příprav na invazi do Francie v roce 1944. B-17 se v menší míře účastnily také války v Tichomoří na počátku druhé světové války, kde prováděly nálety na japonskou lodní dopravu a letiště. Od svého předválečného vzniku prosazovalo USAAC (do června 1941 USAAF) letoun jako strategickou zbraň; jednalo se o relativně rychlý, vysoko letící bombardér s dlouhým doletem a těžkou obrannou výzbrojí na úkor pumového zatížení. Získal si pověst odolného letounu na základě příběhů a fotografií těžce poškozených B-17, které se bezpečně vrátily na základnu. B-17 shodil více bomb než kterýkoli jiný americký letoun za druhé světové války. Z přibližně 1,5 milionu tun bomb svržených americkými letouny na nacistické Německo a jím okupovaná území bylo více než 640 000 tun svrženo z B-17. Kromě role bombardéru byl B-17 využíván také jako dopravní, protiponorkový letoun, bezpilotní letoun a pátrací a záchranný letoun. K říjnu 2019 zůstalo v letuschopném stavu devět letounů, žádný z nich však nikdy neletěl v boji. Desítky dalších jsou uskladněny nebo vystaveny na statických expozicích. Nejstarším z nich je letoun řady D, který létal v boji v Pacifiku první den druhé světové války. Nesložený a nenabarvený plastikový model. K úspěšnému dokončení této stavebnice je zapotřebí dokoupit barvy, lepidlo na plastikové modely, ředidlo, štětce, které nejsou součástí balení.
1/48 B-17G Flying Fortress - early production. Boeing B-17 Flying Fortress je čtyřmotorový těžký bombardér vyvinutý ve 30. letech 20. století pro Armádní letectvo Spojených států (USAAC). V soutěži s firmami Douglas a Martin o zakázku na stavbu 200 bombardérů předčil Boeing (prototyp Model 299/XB-17) oba konkurenty a překonal výkonnostní specifikace leteckého sboru. Přestože Boeing o zakázku přišel (ve prospěch Douglasu B-18 Bolo), protože prototyp havaroval, letecký sbor objednal dalších 13 letounů B-17 k dalšímu hodnocení. Od svého uvedení na trh v roce 1938 prošel letoun B-17 Flying Fortress řadou konstrukčních pokroků a stal se třetím nejvyráběnějším bombardérem všech dob, hned po čtyřmotorovém Consolidated B-24 Liberator a víceúčelovém dvoumotorovém Junkersu Ju 88. Letoun B-17 se stal nejprodávanějším bombardérem všech dob. B-17 byl používán především americkým letectvem v denní strategické bombardovací kampani druhé světové války proti německým průmyslovým, vojenským a civilním cílům. Osmá letecká armáda Spojených států amerických, která sídlila na mnoha letištích ve střední, východní a jižní Anglii, a patnáctá letecká armáda se základnou v Itálii doplňovaly noční plošné bombardování Velitelství bombardovacího letectva RAF v rámci kombinované bombardovací ofenzívy, aby pomohly zajistit vzdušnou převahu nad městy, továrnami a bojišti západní Evropy v rámci příprav na invazi do Francie v roce 1944. B-17 se v menší míře účastnily také války v Tichomoří na počátku druhé světové války, kde prováděly nálety na japonskou lodní dopravu a letiště. Od svého předválečného vzniku prosazovalo USAAC (do června 1941 USAAF) letoun jako strategickou zbraň; jednalo se o relativně rychlý, vysoko letící bombardér s dlouhým doletem a těžkou obrannou výzbrojí na úkor pumového zatížení. Získal si pověst odolného letounu na základě příběhů a fotografií těžce poškozených B-17, které se bezpečně vrátily na základnu. B-17 shodil více bomb než kterýkoli jiný americký letoun za druhé světové války. Z přibližně 1,5 milionu tun bomb svržených americkými letouny na nacistické Německo a jím okupovaná území bylo více než 640 000 tun svrženo z B-17. Kromě role bombardéru byl B-17 využíván také jako dopravní, protiponorkový letoun, bezpilotní letoun a pátrací a záchranný letoun. K říjnu 2019 zůstalo v letuschopném stavu devět letounů, žádný z nich však nikdy neletěl v boji. Desítky dalších jsou uskladněny nebo vystaveny na statických expozicích. Nejstarším z nich je letoun řady D, který létal v boji v Pacifiku první den druhé světové války. Nesložený a nenabarvený plastikový model. K úspěšnému dokončení této stavebnice je zapotřebí dokoupit barvy, lepidlo na plastikové modely, ředidlo, štětce, které nejsou součástí balení.
1/32 B-17G Flying Fortress - Late Production. Boeing B-17 Flying Fortress je čtyřmotorový těžký bombardér vyvinutý ve 30. letech 20. století pro Armádní letectvo Spojených států (USAAC). V soutěži s firmami Douglas a Martin o zakázku na stavbu 200 bombardérů předčil Boeing (prototyp Model 299/XB-17) oba konkurenty a překonal výkonnostní specifikace leteckého sboru. Přestože Boeing o zakázku přišel (ve prospěch Douglasu B-18 Bolo), protože prototyp havaroval, letecký sbor objednal dalších 13 letounů B-17 k dalšímu hodnocení. Od svého uvedení na trh v roce 1938 prošel letoun B-17 Flying Fortress řadou konstrukčních pokroků a stal se třetím nejvyráběnějším bombardérem všech dob, hned po čtyřmotorovém Consolidated B-24 Liberator a víceúčelovém dvoumotorovém Junkersu Ju 88. Letoun B-17 se stal nejprodávanějším bombardérem všech dob. B-17 byl používán především americkým letectvem v denní strategické bombardovací kampani druhé světové války proti německým průmyslovým, vojenským a civilním cílům. Osmá letecká armáda Spojených států amerických, která sídlila na mnoha letištích ve střední, východní a jižní Anglii, a patnáctá letecká armáda se základnou v Itálii doplňovaly noční plošné bombardování Velitelství bombardovacího letectva RAF v rámci kombinované bombardovací ofenzívy, aby pomohly zajistit vzdušnou převahu nad městy, továrnami a bojišti západní Evropy v rámci příprav na invazi do Francie v roce 1944. B-17 se v menší míře účastnily také války v Tichomoří na počátku druhé světové války, kde prováděly nálety na japonskou lodní dopravu a letiště. Od svého předválečného vzniku prosazovalo USAAC (do června 1941 USAAF) letoun jako strategickou zbraň; jednalo se o relativně rychlý, vysoko letící bombardér s dlouhým doletem a těžkou obrannou výzbrojí na úkor pumového zatížení. Získal si pověst odolného letounu na základě příběhů a fotografií těžce poškozených B-17, které se bezpečně vrátily na základnu. B-17 shodil více bomb než kterýkoli jiný americký letoun za druhé světové války. Z přibližně 1,5 milionu tun bomb svržených americkými letouny na nacistické Německo a jím okupovaná území bylo více než 640 000 tun svrženo z B-17. Kromě role bombardéru byl B-17 využíván také jako dopravní, protiponorkový letoun, bezpilotní letoun a pátrací a záchranný letoun. K říjnu 2019 zůstalo v letuschopném stavu devět letounů, žádný z nich však nikdy neletěl v boji. Desítky dalších jsou uskladněny nebo vystaveny na statických expozicích. Nejstarším z nich je letoun řady D, který létal v boji v Pacifiku první den druhé světové války. Nesložený a nenabarvený plastikový model. K úspěšnému dokončení této stavebnice je zapotřebí dokoupit barvy, lepidlo na plastikové modely, ředidlo, štětce, které nejsou součástí balení.
1/48 B-17F Flying Fortress - HK Models. Boeing B-17 Flying Fortress je čtyřmotorový těžký bombardér vyvinutý ve 30. letech 20. století pro Armádní letectvo Spojených států (USAAC). V soutěži s firmami Douglas a Martin o zakázku na stavbu 200 bombardérů předčil Boeing (prototyp Model 299/XB-17) oba konkurenty a překonal výkonnostní specifikace leteckého sboru. Přestože Boeing o zakázku přišel (ve prospěch Douglasu B-18 Bolo), protože prototyp havaroval, letecký sbor objednal dalších 13 letounů B-17 k dalšímu hodnocení. Od svého uvedení na trh v roce 1938 prošel letoun B-17 Flying Fortress řadou konstrukčních pokroků a stal se třetím nejvyráběnějším bombardérem všech dob, hned po čtyřmotorovém Consolidated B-24 Liberator a víceúčelovém dvoumotorovém Junkersu Ju 88. Letoun B-17 se stal nejprodávanějším bombardérem všech dob. B-17 byl používán především americkým letectvem v denní strategické bombardovací kampani druhé světové války proti německým průmyslovým, vojenským a civilním cílům. Osmá letecká armáda Spojených států amerických, která sídlila na mnoha letištích ve střední, východní a jižní Anglii, a patnáctá letecká armáda se základnou v Itálii doplňovaly noční plošné bombardování Velitelství bombardovacího letectva RAF v rámci kombinované bombardovací ofenzívy, aby pomohly zajistit vzdušnou převahu nad městy, továrnami a bojišti západní Evropy v rámci příprav na invazi do Francie v roce 1944. B-17 se v menší míře účastnily také války v Tichomoří na počátku druhé světové války, kde prováděly nálety na japonskou lodní dopravu a letiště. Od svého předválečného vzniku prosazovalo USAAC (do června 1941 USAAF) letoun jako strategickou zbraň; jednalo se o relativně rychlý, vysoko letící bombardér s dlouhým doletem a těžkou obrannou výzbrojí na úkor pumového zatížení. Získal si pověst odolného letounu na základě příběhů a fotografií těžce poškozených B-17, které se bezpečně vrátily na základnu. B-17 shodil více bomb než kterýkoli jiný americký letoun za druhé světové války. Z přibližně 1,5 milionu tun bomb svržených americkými letouny na nacistické Německo a jím okupovaná území bylo více než 640 000 tun svrženo z B-17. Kromě role bombardéru byl B-17 využíván také jako dopravní, protiponorkový letoun, bezpilotní letoun a pátrací a záchranný letoun. K říjnu 2019 zůstalo v letuschopném stavu devět letounů, žádný z nich však nikdy neletěl v boji. Desítky dalších jsou uskladněny nebo vystaveny na statických expozicích. Nejstarším z nich je letoun řady D, který létal v boji v Pacifiku první den druhé světové války. Nesložený a nenabarvený plastikový model. K úspěšnému dokončení této stavebnice je zapotřebí dokoupit barvy, lepidlo na plastikové modely, ředidlo, štětce, které nejsou součástí balení.
1/48 B-17F Flying Fortress - HK Models. Boeing B-17 Flying Fortress je čtyřmotorový těžký bombardér vyvinutý ve 30. letech 20. století pro Armádní letectvo Spojených států (USAAC). V soutěži s firmami Douglas a Martin o zakázku na stavbu 200 bombardérů předčil Boeing (prototyp Model 299/XB-17) oba konkurenty a překonal výkonnostní specifikace leteckého sboru. Přestože Boeing o zakázku přišel (ve prospěch Douglasu B-18 Bolo), protože prototyp havaroval, letecký sbor objednal dalších 13 letounů B-17 k dalšímu hodnocení. Od svého uvedení na trh v roce 1938 prošel letoun B-17 Flying Fortress řadou konstrukčních pokroků a stal se třetím nejvyráběnějším bombardérem všech dob, hned po čtyřmotorovém Consolidated B-24 Liberator a víceúčelovém dvoumotorovém Junkersu Ju 88. Letoun B-17 se stal nejprodávanějším bombardérem všech dob. B-17 byl používán především americkým letectvem v denní strategické bombardovací kampani druhé světové války proti německým průmyslovým, vojenským a civilním cílům. Osmá letecká armáda Spojených států amerických, která sídlila na mnoha letištích ve střední, východní a jižní Anglii, a patnáctá letecká armáda se základnou v Itálii doplňovaly noční plošné bombardování Velitelství bombardovacího letectva RAF v rámci kombinované bombardovací ofenzívy, aby pomohly zajistit vzdušnou převahu nad městy, továrnami a bojišti západní Evropy v rámci příprav na invazi do Francie v roce 1944. B-17 se v menší míře účastnily také války v Tichomoří na počátku druhé světové války, kde prováděly nálety na japonskou lodní dopravu a letiště. Od svého předválečného vzniku prosazovalo USAAC (do června 1941 USAAF) letoun jako strategickou zbraň; jednalo se o relativně rychlý, vysoko letící bombardér s dlouhým doletem a těžkou obrannou výzbrojí na úkor pumového zatížení. Získal si pověst odolného letounu na základě příběhů a fotografií těžce poškozených B-17, které se bezpečně vrátily na základnu. B-17 shodil více bomb než kterýkoli jiný americký letoun za druhé světové války. Z přibližně 1,5 milionu tun bomb svržených americkými letouny na nacistické Německo a jím okupovaná území bylo více než 640 000 tun svrženo z B-17. Kromě role bombardéru byl B-17 využíván také jako dopravní, protiponorkový letoun, bezpilotní letoun a pátrací a záchranný letoun. K říjnu 2019 zůstalo v letuschopném stavu devět letounů, žádný z nich však nikdy neletěl v boji. Desítky dalších jsou uskladněny nebo vystaveny na statických expozicích. Nejstarším z nich je letoun řady D, který létal v boji v Pacifiku první den druhé světové války. Nesložený a nenabarvený plastikový model. K úspěšnému dokončení této stavebnice je zapotřebí dokoupit barvy, lepidlo na plastikové modely, ředidlo, štětce, které nejsou součástí balení.
1/48 Tempest Mk.V Series 1 . Stavebnice britského druhoválečného stíhacího letounu Tempest Mk.V Series 1 v měřítku 1/48, edice Weekend. Ze stavebnice je možné si postavit stroje účastnící se operace Overlord. plastové díly: Eduard počet kamuflážních schémat: 2 obtisky: Eduard leptané díly: ne maska: ne Kamuflážní schémata: A) JN751, Wg Cdr Roland P. Beamont, 150. Wing, Newchurch, Velká Británie, červen 1944 V květnu 1944 byl 150. Wing uznán operačním, Tempesty byla vyzbrojena pouze 3. a 486. squadrona, zatímco 56. squadrona si na nové Tempesty musela počkat do června 1944 a dočasně používala Spitfiry Mk.IX. Úkolem Tempestů 150. Wingu byly v době invaze útoky na pozemní síly nepřítele, od poloviny června přibyla ochrana jihu Anglie proti střelám V-1. Na konci září 1944 se celá jednotka pod Beamontovým vedením přesunula na území osvobozené Evropy. Dne 12. října dostal Beamontův stroj zasažen flakem do chladiče, pilot musel přistát na nepřátelském území a zbytek války strávil v zajetí. Během 2. světové války dosáhl devíti sestřelů a byl vyznamenán DFC & Bar a DSO & Bar. Po válce Beamont pracoval jako zkušební pilot a létal mimo jiné na strojích Meteor, Vampire, Canbera, Lightning a TSR-2. V srpnu 1979 odešel do důchodu. Zemřel 19. listopadu 2001. Kamufláž Beamontova stroje byla v předvečer invaze do Evropy doplněna o výrazný marking v podobě bílých a černých pruhů o šíři 18 palců na zadní části trupu a křídle. B) JN765, 3.squadrona, Newchurch, Velká Británie, červen 1944 3. squadrona, jež byla založena v roce 1912, byla na počátku 2. světové války vyzbrojena stroji Hawker Hurricane, s nimiž v rámci Britského expedičního sboru bojovala nad Belgií a Francií. Po návratu do Velké Británie následovalo hlídkování nad námořní základnou Royal Navy ve Scapa Flow, od dubna 1941 působila na jihu Anglie jako noční stíhací jednotka. V červnu 1943 došlo k jejímu přezbrojení na stroje Hawker Typhoon, v únoru 1944 byla vyzbrojena stroji Hawker Tempest. S nimi se zúčastnila příprav na invazi do Evropy, ochrany jižní Anglie proti střelám V-1, přesunu do Evropy, kde podporovala postupující jednotky až do konce války. V Německu zůstala v rámci BAFO (British Air Forces of Occupation) až do května 1999. Na přelomu tisíciletí se podílela na bojových akcích v Kosovu, Sierra Leoně, Iráku a v roce 2004 v Afghánistánu. V březnu 2006 obdržela nové Eurofightery Typhoon. V květnu 1944 bylo 3. squadroně změněno kódové označení z předchozího QO na JF, jež následně používala až do roku 1946. Označení tzv. invazními pruhy dostal v předvečer vylodění v Normandii také stroj JN765. Pozemní personál natřel černou barvou navíc také spodní část krytů hlavního podvozku. Úvodem: Příběh Tempestu není vlastně ničím jiným, než záměrem vyřešit nedostatky, které zabránily Hawkeru Typhoon uspět v roli stíhacího letounu. Hlavním problémem Typhoonu bylo jeho tlusté křídlo s profilem NACA 22, které sice poskytovalo spoustu vnitřního prostoru pro palivové nádrže a zbraně, zároveň ale s rostoucí rychlostí rychle zvyšovalo aerodynamický odpor. A tak nebylo divu, že jádrem změn vedoucích k novému stíhači bylo právě křídlo. Letoun si měl původně ponechat název Typhoon s tím, že bude označen jako Mk.II, ale záhy bylo evidentní, že výsledkem bude v podstatě nový typ, takže bylo jméno změněno na Tempest (vichřice), čímž Hawker pokračoval ve své tradici označovat své stíhací letouny “větrnými” jmény. Série změn Nové křídlo mělo u kořene o 12,7 cm nižší profil a v porovn...
1/48 Tempest Mk.V Series 1 . Stavebnice britského druhoválečného stíhacího letounu Tempest Mk.V Series 1 v měřítku 1/48, edice Weekend. Ze stavebnice je možné si postavit stroje účastnící se operace Overlord. plastové díly: Eduard počet kamuflážních schémat: 2 obtisky: Eduard leptané díly: ne maska: ne Kamuflážní schémata: A) JN751, Wg Cdr Roland P. Beamont, 150. Wing, Newchurch, Velká Británie, červen 1944 V květnu 1944 byl 150. Wing uznán operačním, Tempesty byla vyzbrojena pouze 3. a 486. squadrona, zatímco 56. squadrona si na nové Tempesty musela počkat do června 1944 a dočasně používala Spitfiry Mk.IX. Úkolem Tempestů 150. Wingu byly v době invaze útoky na pozemní síly nepřítele, od poloviny června přibyla ochrana jihu Anglie proti střelám V-1. Na konci září 1944 se celá jednotka pod Beamontovým vedením přesunula na území osvobozené Evropy. Dne 12. října dostal Beamontův stroj zasažen flakem do chladiče, pilot musel přistát na nepřátelském území a zbytek války strávil v zajetí. Během 2. světové války dosáhl devíti sestřelů a byl vyznamenán DFC & Bar a DSO & Bar. Po válce Beamont pracoval jako zkušební pilot a létal mimo jiné na strojích Meteor, Vampire, Canbera, Lightning a TSR-2. V srpnu 1979 odešel do důchodu. Zemřel 19. listopadu 2001. Kamufláž Beamontova stroje byla v předvečer invaze do Evropy doplněna o výrazný marking v podobě bílých a černých pruhů o šíři 18 palců na zadní části trupu a křídle. B) JN765, 3.squadrona, Newchurch, Velká Británie, červen 1944 3. squadrona, jež byla založena v roce 1912, byla na počátku 2. světové války vyzbrojena stroji Hawker Hurricane, s nimiž v rámci Britského expedičního sboru bojovala nad Belgií a Francií. Po návratu do Velké Británie následovalo hlídkování nad námořní základnou Royal Navy ve Scapa Flow, od dubna 1941 působila na jihu Anglie jako noční stíhací jednotka. V červnu 1943 došlo k jejímu přezbrojení na stroje Hawker Typhoon, v únoru 1944 byla vyzbrojena stroji Hawker Tempest. S nimi se zúčastnila příprav na invazi do Evropy, ochrany jižní Anglie proti střelám V-1, přesunu do Evropy, kde podporovala postupující jednotky až do konce války. V Německu zůstala v rámci BAFO (British Air Forces of Occupation) až do května 1999. Na přelomu tisíciletí se podílela na bojových akcích v Kosovu, Sierra Leoně, Iráku a v roce 2004 v Afghánistánu. V březnu 2006 obdržela nové Eurofightery Typhoon. V květnu 1944 bylo 3. squadroně změněno kódové označení z předchozího QO na JF, jež následně používala až do roku 1946. Označení tzv. invazními pruhy dostal v předvečer vylodění v Normandii také stroj JN765. Pozemní personál natřel černou barvou navíc také spodní část krytů hlavního podvozku. Úvodem: Příběh Tempestu není vlastně ničím jiným, než záměrem vyřešit nedostatky, které zabránily Hawkeru Typhoon uspět v roli stíhacího letounu. Hlavním problémem Typhoonu bylo jeho tlusté křídlo s profilem NACA 22, které sice poskytovalo spoustu vnitřního prostoru pro palivové nádrže a zbraně, zároveň ale s rostoucí rychlostí rychle zvyšovalo aerodynamický odpor. A tak nebylo divu, že jádrem změn vedoucích k novému stíhači bylo právě křídlo. Letoun si měl původně ponechat název Typhoon s tím, že bude označen jako Mk.II, ale záhy bylo evidentní, že výsledkem bude v podstatě nový typ, takže bylo jméno změněno na Tempest (vichřice), čímž Hawker pokračoval ve své tradici označovat své stíhací letouny “větrnými” jmény. Série změn Nové křídlo mělo u kořene o 12,7 cm nižší profil a v porovn...