Modely
Celkem 6266 produktů
Plastikový model letadla 1/48 SAAB J29 F Swedish edition. Špičková kvalita plastového modelu s bezkonkurenčními detaily povrchu. Součástí jsou leptané díly. Obtisky tištěné firmou Cartograf. V roce 1946 objednalo švédské letectvo tři prototypy nového proudového stíhacího letounu SAAB J 29. Původní prototyp SAAB 29 Tunnan (Létající sud) uskutečnil svůj první let 1. září 1948, za jehož řízením seděl britský zkušební pilot Robert Moore. Inženýrský tým Saabu vedený Larsem Brisingem měl možnost prostudovat dokumenty německého leteckého výzkumu z 2. světové války, které jasně ukazovaly, že konstrukce delta a šikmých křídel mají za následek "dramatické snížení odporu vzduchu", když se letadlo blíží ke zvukové bariéře. Tunnan byl poháněn švédským licenčně vyráběným plynovým turbínovým motorem DeHavilland Ghost DGT3 pojmenovaným RM2 společnosti Svenska Flygmotor. Byl také vyzbrojen 4 výkonnými leteckými kanóny Bofors/m/47 ráže 20 mm (Hispano Mk V). Díky těmto vlastnostem se SAAB J29 stal jedním z nejmodernějších proudových stíhacích letounů na světě, vedle amerického F-86 Sabre a ruského Mig 15. Tunnan držel největší výrobní sérii všech letounů SAAB - bylo vyrobeno 661 letounů, z toho 308 letounů ve verzi -F. Verze -F zahrnovala křídlo s "psími zuby" verze -E a byla vybavena verzí motoru Ghost/Svenska Flygmotor RM2B s přídavným spalováním, který měl o 25 % vyšší tah než standardní motor RM2. J 29 byl rychlý a obratný letoun, který účinně sloužil jako stíhací, stíhací bombardovací, průzkumný i jako letoun pro vlekání cílů. Stíhací verze byla z aktivní služby vyřazena v roce 1965 ve Švédsku. V roce 1961 bylo 30 Tunanů J 29F prodáno také do Rakouska, kde zůstaly ve službě až do roku 1972. Tato stavebnice znázorňuje poslední stíhací verzi J 29F.
1/72 KDA-2 type 88-2 scout. The Beriev Be-8 (USAF/DoD reporting name “Type 33”, NATO reporting name “Mole”), was built by the Soviet Beriev OKB in 1947. It was a passenger/liaison amphibian aircraft with a layout similar to the Be-4 but substantially larger and heavier. It was a single engine parasol with the wing installed on a thin pylon and a pair of short struts. Compared to the Be-4, the Be-8 was equipped with retractable landing gear, and pilot and passenger cabins had heating utilizing engine heat. The Be-8 was intended as a civil aircraft and carried no armament. First flight was on December 3, demonstrating good performance. Two experimental aircraft were built, and one was demonstrated during 1951 Soviet Aviation Day at Tushino.One of Be-8 was equipped with hydrofoils, developed at TsAGI. These “Underwater Wings” were installed on landing gear struts and pushed aircraft above the water well before it could be done by the wing lift force. As a result, takeoff was much easier and imposed less punishment on the hull from the waves. Despite very effective during takeoff hydrofoils had negative impact on flight speed. Construction of retractable hydrofoils was not ready, and the concept did not find practical applications.
Plastikový model letadla 1/72 P-38 H Lightning 4 decal v. for USA. 4 obtiskové varianty 1. P-38H, of 39th Sq., 35th FG, Guadalcanal, 1943 2. P-38H, of 9th FS, 49th FG, Capt. Richard Ira Bong, New Guinea, 1943 3. P-38H, 37th FS, 14th FG, Maj William L Leverette, Libya, 1943 4. P-38H, 8th AF, 55th FG, 38th FS, Great Britain, late 1943 Lockheed P-38 Lightning byl jednomístný stíhací a stíhací-bombardovací letoun, který byl považován za jeden z nejlepších spojeneckých bojových strojů během 2. světové války. Byl nasazován v bojích v Evropě i Tichém oceánu. Letoun s dvojitými ocasními plochami byl rychlý, těžce vyzbrojený a velmi mnohostranný. Nemohl se rovnat s jednomotorovými stíhacími letouny Messerschmitt Bf 109 a Focke-Wulf Fw 190, na svou velikost však byl i tento stroj velmi snadno řiditelný a efektivní – alespoň se schopnými piloty. To platilo zejména v jihozápadním Pacifiku, kde s těmito stroji létali nejúspěšnější američtí piloti, major Richard I. Bong a major Thomas B. McGuire.
1/72 BHU-6B / UF-2 "Albatross" (Japan Maritime Self-Defense Force). The Beriev Be-8 (USAF/DoD reporting name “Type 33”, NATO reporting name “Mole”), was built by the Soviet Beriev OKB in 1947. It was a passenger/liaison amphibian aircraft with a layout similar to the Be-4 but substantially larger and heavier. It was a single engine parasol with the wing installed on a thin pylon and a pair of short struts. Compared to the Be-4, the Be-8 was equipped with retractable landing gear, and pilot and passenger cabins had heating utilizing engine heat. The Be-8 was intended as a civil aircraft and carried no armament. First flight was on December 3, demonstrating good performance. Two experimental aircraft were built, and one was demonstrated during 1951 Soviet Aviation Day at Tushino.One of Be-8 was equipped with hydrofoils, developed at TsAGI. These “Underwater Wings” were installed on landing gear struts and pushed aircraft above the water well before it could be done by the wing lift force. As a result, takeoff was much easier and imposed less punishment on the hull from the waves. Despite very effective during takeoff hydrofoils had negative impact on flight speed. Construction of retractable hydrofoils was not ready, and the concept did not find practical applications.
1/72 BHU-6B / UF-2 "Albatross" (Japan Maritime Self-Defense Force). The Beriev Be-8 (USAF/DoD reporting name “Type 33”, NATO reporting name “Mole”), was built by the Soviet Beriev OKB in 1947. It was a passenger/liaison amphibian aircraft with a layout similar to the Be-4 but substantially larger and heavier. It was a single engine parasol with the wing installed on a thin pylon and a pair of short struts. Compared to the Be-4, the Be-8 was equipped with retractable landing gear, and pilot and passenger cabins had heating utilizing engine heat. The Be-8 was intended as a civil aircraft and carried no armament. First flight was on December 3, demonstrating good performance. Two experimental aircraft were built, and one was demonstrated during 1951 Soviet Aviation Day at Tushino.One of Be-8 was equipped with hydrofoils, developed at TsAGI. These “Underwater Wings” were installed on landing gear struts and pushed aircraft above the water well before it could be done by the wing lift force. As a result, takeoff was much easier and imposed less punishment on the hull from the waves. Despite very effective during takeoff hydrofoils had negative impact on flight speed. Construction of retractable hydrofoils was not ready, and the concept did not find practical applications.
1/72 KDA-2 type 88 light bomber. The Beriev Be-8 (USAF/DoD reporting name “Type 33”, NATO reporting name “Mole”), was built by the Soviet Beriev OKB in 1947. It was a passenger/liaison amphibian aircraft with a layout similar to the Be-4 but substantially larger and heavier. It was a single engine parasol with the wing installed on a thin pylon and a pair of short struts. Compared to the Be-4, the Be-8 was equipped with retractable landing gear, and pilot and passenger cabins had heating utilizing engine heat. The Be-8 was intended as a civil aircraft and carried no armament. First flight was on December 3, demonstrating good performance. Two experimental aircraft were built, and one was demonstrated during 1951 Soviet Aviation Day at Tushino.One of Be-8 was equipped with hydrofoils, developed at TsAGI. These “Underwater Wings” were installed on landing gear struts and pushed aircraft above the water well before it could be done by the wing lift force. As a result, takeoff was much easier and imposed less punishment on the hull from the waves. Despite very effective during takeoff hydrofoils had negative impact on flight speed. Construction of retractable hydrofoils was not ready, and the concept did not find practical applications.
Plastikový model letadla 1/72 P-38 H Lightning 4 decal v. for USA. 4 obtiskové varianty 1. P-38H, of 39th Sq., 35th FG, Guadalcanal, 1943 2. P-38H, of 9th FS, 49th FG, Capt. Richard Ira Bong, New Guinea, 1943 3. P-38H, 37th FS, 14th FG, Maj William L Leverette, Libya, 1943 4. P-38H, 8th AF, 55th FG, 38th FS, Great Britain, late 1943 Lockheed P-38 Lightning byl jednomístný stíhací a stíhací-bombardovací letoun, který byl považován za jeden z nejlepších spojeneckých bojových strojů během 2. světové války. Byl nasazován v bojích v Evropě i Tichém oceánu. Letoun s dvojitými ocasními plochami byl rychlý, těžce vyzbrojený a velmi mnohostranný. Nemohl se rovnat s jednomotorovými stíhacími letouny Messerschmitt Bf 109 a Focke-Wulf Fw 190, na svou velikost však byl i tento stroj velmi snadno řiditelný a efektivní – alespoň se schopnými piloty. To platilo zejména v jihozápadním Pacifiku, kde s těmito stroji létali nejúspěšnější američtí piloti, major Richard I. Bong a major Thomas B. McGuire.
1/72 Be-8 passenger amphibian aircraft. The Beriev Be-8 (USAF/DoD reporting name “Type 33”, NATO reporting name “Mole”), was built by the Soviet Beriev OKB in 1947. It was a passenger/liaison amphibian aircraft with a layout similar to the Be-4 but substantially larger and heavier. It was a single engine parasol with the wing installed on a thin pylon and a pair of short struts. Compared to the Be-4, the Be-8 was equipped with retractable landing gear, and pilot and passenger cabins had heating utilizing engine heat. The Be-8 was intended as a civil aircraft and carried no armament. First flight was on December 3, demonstrating good performance. Two experimental aircraft were built, and one was demonstrated during 1951 Soviet Aviation Day at Tushino.One of Be-8 was equipped with hydrofoils, developed at TsAGI. These “Underwater Wings” were installed on landing gear struts and pushed aircraft above the water well before it could be done by the wing lift force. As a result, takeoff was much easier and imposed less punishment on the hull from the waves. Despite very effective during takeoff hydrofoils had negative impact on flight speed. Construction of retractable hydrofoils was not ready, and the concept did not find practical applications.
1/72 Be-8 passenger amphibian aircraft. The Beriev Be-8 (USAF/DoD reporting name “Type 33”, NATO reporting name “Mole”), was built by the Soviet Beriev OKB in 1947. It was a passenger/liaison amphibian aircraft with a layout similar to the Be-4 but substantially larger and heavier. It was a single engine parasol with the wing installed on a thin pylon and a pair of short struts. Compared to the Be-4, the Be-8 was equipped with retractable landing gear, and pilot and passenger cabins had heating utilizing engine heat. The Be-8 was intended as a civil aircraft and carried no armament. First flight was on December 3, demonstrating good performance. Two experimental aircraft were built, and one was demonstrated during 1951 Soviet Aviation Day at Tushino.One of Be-8 was equipped with hydrofoils, developed at TsAGI. These “Underwater Wings” were installed on landing gear struts and pushed aircraft above the water well before it could be done by the wing lift force. As a result, takeoff was much easier and imposed less punishment on the hull from the waves. Despite very effective during takeoff hydrofoils had negative impact on flight speed. Construction of retractable hydrofoils was not ready, and the concept did not find practical applications.
1/72 Be-8 amphibian aircraft (with water skis & hydrofoils). The Beriev Be-8 (USAF/DoD reporting name “Type 33”, NATO reporting name “Mole”), was built by the Soviet Beriev OKB in 1947. It was a passenger/liaison amphibian aircraft with a layout similar to the Be-4 but substantially larger and heavier. It was a single engine parasol with the wing installed on a thin pylon and a pair of short struts. Compared to the Be-4, the Be-8 was equipped with retractable landing gear, and pilot and passenger cabins had heating utilizing engine heat. The Be-8 was intended as a civil aircraft and carried no armament. First flight was on December 3, demonstrating good performance. Two experimental aircraft were built, and one was demonstrated during 1951 Soviet Aviation Day at Tushino.One of Be-8 was equipped with hydrofoils, developed at TsAGI. These “Underwater Wings” were installed on landing gear struts and pushed aircraft above the water well before it could be done by the wing lift force. As a result, takeoff was much easier and imposed less punishment on the hull from the waves. Despite very effective during takeoff hydrofoils had negative impact on flight speed. Construction of retractable hydrofoils was not ready, and the concept did not find practical applications.
1/72 KDA-2 type 88-1 scout. The Beriev Be-8 (USAF/DoD reporting name “Type 33”, NATO reporting name “Mole”), was built by the Soviet Beriev OKB in 1947. It was a passenger/liaison amphibian aircraft with a layout similar to the Be-4 but substantially larger and heavier. It was a single engine parasol with the wing installed on a thin pylon and a pair of short struts. Compared to the Be-4, the Be-8 was equipped with retractable landing gear, and pilot and passenger cabins had heating utilizing engine heat. The Be-8 was intended as a civil aircraft and carried no armament. First flight was on December 3, demonstrating good performance. Two experimental aircraft were built, and one was demonstrated during 1951 Soviet Aviation Day at Tushino.One of Be-8 was equipped with hydrofoils, developed at TsAGI. These “Underwater Wings” were installed on landing gear struts and pushed aircraft above the water well before it could be done by the wing lift force. As a result, takeoff was much easier and imposed less punishment on the hull from the waves. Despite very effective during takeoff hydrofoils had negative impact on flight speed. Construction of retractable hydrofoils was not ready, and the concept did not find practical applications.
1/72 KDA-2 type 88 light bomber. The Beriev Be-8 (USAF/DoD reporting name “Type 33”, NATO reporting name “Mole”), was built by the Soviet Beriev OKB in 1947. It was a passenger/liaison amphibian aircraft with a layout similar to the Be-4 but substantially larger and heavier. It was a single engine parasol with the wing installed on a thin pylon and a pair of short struts. Compared to the Be-4, the Be-8 was equipped with retractable landing gear, and pilot and passenger cabins had heating utilizing engine heat. The Be-8 was intended as a civil aircraft and carried no armament. First flight was on December 3, demonstrating good performance. Two experimental aircraft were built, and one was demonstrated during 1951 Soviet Aviation Day at Tushino.One of Be-8 was equipped with hydrofoils, developed at TsAGI. These “Underwater Wings” were installed on landing gear struts and pushed aircraft above the water well before it could be done by the wing lift force. As a result, takeoff was much easier and imposed less punishment on the hull from the waves. Despite very effective during takeoff hydrofoils had negative impact on flight speed. Construction of retractable hydrofoils was not ready, and the concept did not find practical applications.
1/72 KDA-2 type 88-1 scout. The Beriev Be-8 (USAF/DoD reporting name “Type 33”, NATO reporting name “Mole”), was built by the Soviet Beriev OKB in 1947. It was a passenger/liaison amphibian aircraft with a layout similar to the Be-4 but substantially larger and heavier. It was a single engine parasol with the wing installed on a thin pylon and a pair of short struts. Compared to the Be-4, the Be-8 was equipped with retractable landing gear, and pilot and passenger cabins had heating utilizing engine heat. The Be-8 was intended as a civil aircraft and carried no armament. First flight was on December 3, demonstrating good performance. Two experimental aircraft were built, and one was demonstrated during 1951 Soviet Aviation Day at Tushino.One of Be-8 was equipped with hydrofoils, developed at TsAGI. These “Underwater Wings” were installed on landing gear struts and pushed aircraft above the water well before it could be done by the wing lift force. As a result, takeoff was much easier and imposed less punishment on the hull from the waves. Despite very effective during takeoff hydrofoils had negative impact on flight speed. Construction of retractable hydrofoils was not ready, and the concept did not find practical applications.
1/72 KDA-2 type 88-2 scout. The Beriev Be-8 (USAF/DoD reporting name “Type 33”, NATO reporting name “Mole”), was built by the Soviet Beriev OKB in 1947. It was a passenger/liaison amphibian aircraft with a layout similar to the Be-4 but substantially larger and heavier. It was a single engine parasol with the wing installed on a thin pylon and a pair of short struts. Compared to the Be-4, the Be-8 was equipped with retractable landing gear, and pilot and passenger cabins had heating utilizing engine heat. The Be-8 was intended as a civil aircraft and carried no armament. First flight was on December 3, demonstrating good performance. Two experimental aircraft were built, and one was demonstrated during 1951 Soviet Aviation Day at Tushino.One of Be-8 was equipped with hydrofoils, developed at TsAGI. These “Underwater Wings” were installed on landing gear struts and pushed aircraft above the water well before it could be done by the wing lift force. As a result, takeoff was much easier and imposed less punishment on the hull from the waves. Despite very effective during takeoff hydrofoils had negative impact on flight speed. Construction of retractable hydrofoils was not ready, and the concept did not find practical applications.
1/72 Be-8 amphibian aircraft (with water skis & hydrofoils). The Beriev Be-8 (USAF/DoD reporting name “Type 33”, NATO reporting name “Mole”), was built by the Soviet Beriev OKB in 1947. It was a passenger/liaison amphibian aircraft with a layout similar to the Be-4 but substantially larger and heavier. It was a single engine parasol with the wing installed on a thin pylon and a pair of short struts. Compared to the Be-4, the Be-8 was equipped with retractable landing gear, and pilot and passenger cabins had heating utilizing engine heat. The Be-8 was intended as a civil aircraft and carried no armament. First flight was on December 3, demonstrating good performance. Two experimental aircraft were built, and one was demonstrated during 1951 Soviet Aviation Day at Tushino.One of Be-8 was equipped with hydrofoils, developed at TsAGI. These “Underwater Wings” were installed on landing gear struts and pushed aircraft above the water well before it could be done by the wing lift force. As a result, takeoff was much easier and imposed less punishment on the hull from the waves. Despite very effective during takeoff hydrofoils had negative impact on flight speed. Construction of retractable hydrofoils was not ready, and the concept did not find practical applications.
1/48 P-61B Nose Art. Northrop P-61 Black Widow, pojmenovaný po severoamerickém pavoukovi, byl prvním operačním americkým válečným letounem určeným pro noční stíhání a prvním letounem, který používal radar. P-61 měl tříčlennou posádku: pilota, střelce a obsluhu radaru. Byl vyzbrojen čtyřmi 20mm (.79 in) kanóny Hispano M2 s přední střelbou umístěnými ve spodní části trupu a čtyřmi kulomety M2 Browning ráže .50 in (12,7 mm) umístěnými v dálkově ovládané hřbetní střelecké věži. Jednalo se o celokovovou dvoumotorovou dvouplošnou konstrukci vyvinutou během druhé světové války. První zkušební let se uskutečnil 26. května 1942, první sériový letoun sjel z montážní linky v říjnu 1943. Poslední letoun byl vyřazen z vládní služby v roce 1954. Přestože se Black Widow nevyráběl ve velkých počtech jako jeho současníci, byl během druhé světové války účinně provozován jako noční stíhač letkami armádního letectva Spojených států v evropském divadle, tichomořském divadle, čínsko-barmském indickém divadle a středomořském divadle. Nahradil dřívější noční stíhací letouny britské konstrukce, které byly modernizovány tak, aby obsahovaly radar, když byl k dispozici. Po válce sloužil P-61 - přeznačený na F-61 - v letectvu Spojených států jako dálkový, denní a noční stíhací letoun pro Velitelství protivzdušné obrany do roku 1948 a pro Pátou leteckou armádu do roku 1950. V noci na 14. srpna 1945 si letoun P-61B 548. noční stíhací perutě s názvem Lady in the Dark neoficiálně připsal poslední spojenecké letecké vítězství před Dnem VJ. P-61 byl také upraven pro vytvoření fotoprůzkumného letounu F-15 Reporter pro armádní letectvo Spojených států a následně používán letectvem Spojených států. Nesložený a nenabarvený plastikový model. K úspěšnému dokončení této stavebnice je zapotřebí dokoupit barvy, lepidlo na plastikové modely, ředidlo, štětce, které nejsou součástí balení.
Plastikový model letadla 1/72 AJ-37 Viggen ‘Strike Fighter’. SAAB 37 Viggen je letoun, který předběhl svou dobu. Neortodoxní řešení, zvolená jeho konstruktéry, nejen umožnily Viggenu splnit požadavky na něj kladené, ale v některých parametrech je předčit. Švédské letectvo objednalo Viggen v několika verzích, s tím, že základní provedení letounu tvořilo univerzální platformu, která, doplněná o speciální vybavení, umožňovala použití v několika rolích. Pohon zajišťoval motor Volvo RM8, licenční civilní motor Pratt & Whitney JT8D doplněný o přídavné spalování a obraceče tahu. To, stejně jako koncepce dvojitých delta křídel, přispívalo k vynikajícím vlastnostem Viggenu při startech a přistáních na malých přistávacích plochách. Pro lepší manipulaci s letouny po přistání, umístění do hangárů či jejich lepšímu zamaskování při operacích z nestandardních ploch, dostal Viggen sklopnou svislou ocasní plochu. Elektronické vybavení bylo ve své době jedno z nejlepších na světě. Viggen byl první stroj se zabudovaným počítačem s integrálními obvody. Do výzbroje švédského letectva byla jako první zařazena verze AJ 37 Viggen, kterou postupně následovaly verze SK 37 - dvoumístný cvičný stíhací letoun, SF 37 - průzkumná verze s fotografickými přístroji v upravené přídi, SH-37 - protilodní verze s odlišným elektronickým vybavením a protilodní výzbrojí. Po cca deseti letech od zařazení první verze byla vyrobena druhá generace Viggenu, stíhací verze JA 37. První, bitevní verzi Viggenu AJ-37, nabízíme jako model rozložený do XXX rámečků. Obtisky nabízí tři švédské stroje. Jeden z nich létal v barvě kovu, dva létaly kamuflované, v typické švédské kamufláži. velmi detailní model atraktivní zbarvení široká nabídka samostatně prodávaných setů, figurek a masek Nesložený a nenabarvený plastikový model. K úspěšnému dokončení této stavebnice je zapotřebí dokoupit barvy, lepidlo na plastikové modely, ředidlo, štětce, které nejsou součástí balení.
Plastikový model letadla 1/72 AJ-37 Viggen ‘Strike Fighter’. SAAB 37 Viggen je letoun, který předběhl svou dobu. Neortodoxní řešení, zvolená jeho konstruktéry, nejen umožnily Viggenu splnit požadavky na něj kladené, ale v některých parametrech je předčit. Švédské letectvo objednalo Viggen v několika verzích, s tím, že základní provedení letounu tvořilo univerzální platformu, která, doplněná o speciální vybavení, umožňovala použití v několika rolích. Pohon zajišťoval motor Volvo RM8, licenční civilní motor Pratt & Whitney JT8D doplněný o přídavné spalování a obraceče tahu. To, stejně jako koncepce dvojitých delta křídel, přispívalo k vynikajícím vlastnostem Viggenu při startech a přistáních na malých přistávacích plochách. Pro lepší manipulaci s letouny po přistání, umístění do hangárů či jejich lepšímu zamaskování při operacích z nestandardních ploch, dostal Viggen sklopnou svislou ocasní plochu. Elektronické vybavení bylo ve své době jedno z nejlepších na světě. Viggen byl první stroj se zabudovaným počítačem s integrálními obvody. Do výzbroje švédského letectva byla jako první zařazena verze AJ 37 Viggen, kterou postupně následovaly verze SK 37 - dvoumístný cvičný stíhací letoun, SF 37 - průzkumná verze s fotografickými přístroji v upravené přídi, SH-37 - protilodní verze s odlišným elektronickým vybavením a protilodní výzbrojí. Po cca deseti letech od zařazení první verze byla vyrobena druhá generace Viggenu, stíhací verze JA 37. První, bitevní verzi Viggenu AJ-37, nabízíme jako model rozložený do XXX rámečků. Obtisky nabízí tři švédské stroje. Jeden z nich létal v barvě kovu, dva létaly kamuflované, v typické švédské kamufláži. velmi detailní model atraktivní zbarvení široká nabídka samostatně prodávaných setů, figurek a masek Nesložený a nenabarvený plastikový model. K úspěšnému dokončení této stavebnice je zapotřebí dokoupit barvy, lepidlo na plastikové modely, ředidlo, štětce, které nejsou součástí balení.
1/48 P-61B Nose Art. Northrop P-61 Black Widow, pojmenovaný po severoamerickém pavoukovi, byl prvním operačním americkým válečným letounem určeným pro noční stíhání a prvním letounem, který používal radar. P-61 měl tříčlennou posádku: pilota, střelce a obsluhu radaru. Byl vyzbrojen čtyřmi 20mm (.79 in) kanóny Hispano M2 s přední střelbou umístěnými ve spodní části trupu a čtyřmi kulomety M2 Browning ráže .50 in (12,7 mm) umístěnými v dálkově ovládané hřbetní střelecké věži. Jednalo se o celokovovou dvoumotorovou dvouplošnou konstrukci vyvinutou během druhé světové války. První zkušební let se uskutečnil 26. května 1942, první sériový letoun sjel z montážní linky v říjnu 1943. Poslední letoun byl vyřazen z vládní služby v roce 1954. Přestože se Black Widow nevyráběl ve velkých počtech jako jeho současníci, byl během druhé světové války účinně provozován jako noční stíhač letkami armádního letectva Spojených států v evropském divadle, tichomořském divadle, čínsko-barmském indickém divadle a středomořském divadle. Nahradil dřívější noční stíhací letouny britské konstrukce, které byly modernizovány tak, aby obsahovaly radar, když byl k dispozici. Po válce sloužil P-61 - přeznačený na F-61 - v letectvu Spojených států jako dálkový, denní a noční stíhací letoun pro Velitelství protivzdušné obrany do roku 1948 a pro Pátou leteckou armádu do roku 1950. V noci na 14. srpna 1945 si letoun P-61B 548. noční stíhací perutě s názvem Lady in the Dark neoficiálně připsal poslední spojenecké letecké vítězství před Dnem VJ. P-61 byl také upraven pro vytvoření fotoprůzkumného letounu F-15 Reporter pro armádní letectvo Spojených států a následně používán letectvem Spojených států. Nesložený a nenabarvený plastikový model. K úspěšnému dokončení této stavebnice je zapotřebí dokoupit barvy, lepidlo na plastikové modely, ředidlo, štětce, které nejsou součástí balení.
1/48 Fw 190A-5. Focke-Wulf Fw 190 byl jednomístný jednomotorový stíhací letoun, nasazený u německé Luftwaffe. Ve své době se nepochybně jednalo o jednu z nejlepších stíhaček. Od roku 1941 do konce války bylo vyrobeno přibližně 20 000 strojů. Verze A-5 byla vyvinuta poté, co bylo zjištěno, že Fw 190 může být bez potíží vybaven mohutnější výzbrojí. Pohonná jednotka D-2 byla posunuta vpřed o 15 cm, přičemž toto řešení bylo ověřeno na testovacím stroji verze A-3/U1. V období mezí listopadem 1942 a červnem 1943 vzniklo 1752 strojů varianty A-5. Specifikace modelu: měřítko: 1:48, plastové díly: Eduard, počet kamuflážních schémat: 6, obtisky: Eduard, leptané díly: ano (barvené), maska: ano, resinové díly: ne. Doporučené barvy GSI Gunze Hobby Color (H): 001, 002, 006, 011, 012, 033, 047, 065, 068, 069, 070, 077, 090, 094, 312, 406, 413, 414, 416, 417. Doporučené barvy GSI Gunze Mr. Color (C): 001, 002, 006, 018, 033, 036, 037, 041, 047, 060, 062, 081, 113, 114, 116, 117, 137, 138, 312, 406. Doporučené barvy GSI Gunze Mr. Metal Color (MC): 213, 214. Doporučené barvy GSI Gunze Mr. Color Super Metallic (SM): 206. Nutno dokoupit: barvy, lepidlo na plastikové modely, ředidlo, štětce.
1/48 Fw 190A-5. Focke-Wulf Fw 190 byl jednomístný jednomotorový stíhací letoun, nasazený u německé Luftwaffe. Ve své době se nepochybně jednalo o jednu z nejlepších stíhaček. Od roku 1941 do konce války bylo vyrobeno přibližně 20 000 strojů. Verze A-5 byla vyvinuta poté, co bylo zjištěno, že Fw 190 může být bez potíží vybaven mohutnější výzbrojí. Pohonná jednotka D-2 byla posunuta vpřed o 15 cm, přičemž toto řešení bylo ověřeno na testovacím stroji verze A-3/U1. V období mezí listopadem 1942 a červnem 1943 vzniklo 1752 strojů varianty A-5. Specifikace modelu: měřítko: 1:48, plastové díly: Eduard, počet kamuflážních schémat: 6, obtisky: Eduard, leptané díly: ano (barvené), maska: ano, resinové díly: ne. Doporučené barvy GSI Gunze Hobby Color (H): 001, 002, 006, 011, 012, 033, 047, 065, 068, 069, 070, 077, 090, 094, 312, 406, 413, 414, 416, 417. Doporučené barvy GSI Gunze Mr. Color (C): 001, 002, 006, 018, 033, 036, 037, 041, 047, 060, 062, 081, 113, 114, 116, 117, 137, 138, 312, 406. Doporučené barvy GSI Gunze Mr. Metal Color (MC): 213, 214. Doporučené barvy GSI Gunze Mr. Color Super Metallic (SM): 206. Nutno dokoupit: barvy, lepidlo na plastikové modely, ředidlo, štětce.
Plastikový model letadla 1/72 Caudron C-445 France 4 decal v. for France. 4 obtiskové varianty 1. Caudron 445 Goéland of a Polish Training Division, France 1940 2. Caudron 445 Goéland, Aeronavalé, Rochenfort, France, May 1940 3. Caudron 445 Goéland, La Sénia, Algeria, January 1943 4. Caudron 445 Goéland, ex-Vichy transport Aircraft, 1944 Letoun vznikl na základě požadavku na rychlý, ekonomický a pohodlný dopravní letoun. První C.440 vzlétl v 17. června 1935 a už první zkoušky potvrdily jeho mimořádně zdařilou konstrukci. Osmimístný letoun s kabinou pro dva piloty poháněla dvojice invertních řadových vzduchem chlazených šestiválců Renault Bengal Six s výkonem po 132 kW. Následovaly tři kusy C.441 s výkonnějšími pohonnými jednotkami Renault 6Q-01 po 162 kW, které byly s protiběžným smyslem otáčení instalovány také do následující civilní verze C.444. Prototyp C.445, zalétaný v roce 1936 rovněž s motory 6Q, měl křídlo se zvětšeným vzepětím o 1°. Závodní dálkový stroj upravený z C.445 nesl označení C.445R. Varianta C.448 byla opět vybavena výkonnějšími motory 6Q-02 a 6Q-03 po 176 kW (levotočivý a pravotočivý) a její vzletová hmotnost se tak zvětšila z 3500 kg na 3700 kg.
Plastikový model letadla 1/72 Caudron C-445 France 4 decal v. for France. 4 obtiskové varianty 1. Caudron 445 Goéland of a Polish Training Division, France 1940 2. Caudron 445 Goéland, Aeronavalé, Rochenfort, France, May 1940 3. Caudron 445 Goéland, La Sénia, Algeria, January 1943 4. Caudron 445 Goéland, ex-Vichy transport Aircraft, 1944 Letoun vznikl na základě požadavku na rychlý, ekonomický a pohodlný dopravní letoun. První C.440 vzlétl v 17. června 1935 a už první zkoušky potvrdily jeho mimořádně zdařilou konstrukci. Osmimístný letoun s kabinou pro dva piloty poháněla dvojice invertních řadových vzduchem chlazených šestiválců Renault Bengal Six s výkonem po 132 kW. Následovaly tři kusy C.441 s výkonnějšími pohonnými jednotkami Renault 6Q-01 po 162 kW, které byly s protiběžným smyslem otáčení instalovány také do následující civilní verze C.444. Prototyp C.445, zalétaný v roce 1936 rovněž s motory 6Q, měl křídlo se zvětšeným vzepětím o 1°. Závodní dálkový stroj upravený z C.445 nesl označení C.445R. Varianta C.448 byla opět vybavena výkonnějšími motory 6Q-02 a 6Q-03 po 176 kW (levotočivý a pravotočivý) a její vzletová hmotnost se tak zvětšila z 3500 kg na 3700 kg.