Dětské zboží
Celkem 6469 produktů
1/72 US Navy F-14D VF-31 "Sunset" /w special PE & Decal . Letoun F-14 Tomcat, navržený jako hlavní letoun amerického námořnictva, mohl plnit úkoly vzdušné nadvlády, doprovodu a úderu a byl bezpochyby jedním z nejlepších a technologicky nejvyspělejších letounů, které sloužily na palubě letadlových lodí. Prototyp stroje byl zalétán 21. prosince 1970 a první letouny byly dodány americkému námořnictvu o čtyři roky později. Poslední letouny Tomcat byly vyřazeny ze služby až v roce 2006, což dokonale dokládá vysokou kvalitu a vynikající výkony tohoto stroje. Nejinovativnějším a nejcharakterističtějším řešením pro F-14 jsou křídla s proměnnou geometrií. Řízené počítačem nebo ručně pilotem mohou měnit úhel náběhu od 20 stupňů při minimální rychlosti až po 60 stupňů při nadzvukové rychlosti. Měnící se geometrie křídel také umožňuje optimální polohu při těsném manévrování, což tomuto výkonnému letounu dodává úžasnou manévrovatelnost. Srdcem zbraňového systému Tomcatu je radar Hughes ANG-9, který obvykle spolupracuje s raketami vzduch-vzduch AIM-54A Phoenix s dosahem až 180 km. Zvláště důležitá je schopnost létat a útočit na více než jeden cíl. Neméně důležitým prvkem výzbroje, jak ukázaly bojové zkušenosti z vietnamské války, je kanon u F-14 namontovaný uvnitř trupu M-61 Vulcan střílející až 6000 ran za minutu! Tomcat mohl být samozřejmě vybaven dalšími zbraněmi, jako jsou střely Sparrow, Sidewinder a různé bomby. F-14 vděčí za svůj úspěch především vynikající pohonné jednotce v podobě dvojice motorů Pratt-Whitney TF30 s tahem 9300 daN a přídavným spalováním. Technické údaje: Maximální rychlost: 2480 km/h, rychlost stoupání: 153 m/s, praktický strop: 17100 m, maximální dolet: 3200 km, výzbroj: pevná - jeden šestihlavňový kanón M61-A1 ráže 20 mm, podvěsná - až 6580 kg nákladu. Nesložený a nenabarvený plastikový model. K úspěšnému dokončení této stavebnice je zapotřebí dokoupit barvy, lepidlo na plastikové modely, ředidlo, štětce, které nejsou součástí balení.
1/35 Russian RB Armoured Car (RB stands for Russo-Balt). Nejúspěšnější z prvních ruských obrněných vozidel byla řada obrněných vozidel Russo-Balt. Většina z nich byla vybavena kulomety, ale několik z nich mělo i kanón. Prvním a nejoblíbenějším vozem vyráběným společností Rus-Balt byl typ C - nástupce belgického vozu Fondu 24/30hp. Russo-Balt C byl opakovaně modernizován, zvyšoval se jeho výkon, modernizoval se rám a pružiny a vylepšovaly se chladiče, převodovky a další komponenty. Do roku 1914 se vyráběly vozy Russo-Balt typ C 24/40hp řady 18, kde dvoudílné číslo modelu označuje jmenovitý výkon motoru a maximální výkon motoru. Čtyřválcový motor o objemu 4,5 litru dokázal pohánět osobní verze vozu rychlostí 75-80 km/h. S vypuknutím války bylo sedm podvozků odesláno do Petrohradu do Ižorské továrny, kde posloužily jako základ pro navrhovanou flotilu ruských obrněných automobilů. Každé vozidlo bylo vybaveno třemi kulomety Maxim ráže 7,62 mm v trojúhelníkovém uspořádání, které umožňovalo vést palbu na potenciální cíle nejméně dvěma zbraněmi najednou. Dva kulomety byly upevněny v bocích korby a třetí kulomet, umístěný v zadní části, bylo možné přepínat ze strany na stranu a také nasadit proti vzdušným cílům otvorem ve střeše korby. K jednomu z pozoruhodných střetnutí pro ruskobaltské obrněné automobily došlo 3. února 1915, kdy čtyři automobily postupovaly po Bělské silnici směrem k obci Cjulkuvla a střetly se se třemi prapory nepřátelské pěchoty. S podporou vlastní pěchoty více než 10 kilometrů za sebou obrněné automobily druhé a třetí čety přesto zahájily palbu na nepřítele, čímž v jeho řadách okamžitě vyvolaly zmatek a paniku. Při zásahu německého dělostřelectva byl zabit jeden ruský střelec a tři obrněné automobily byly znehybněny, ale nepřátelská pěchota ustoupila. První rota samopalníků byla v nepřetržité aktivní službě od roku 1914 až do září 1916, kdy byla reorganizována do První obrněné divize 42. armádního sboru. Do roku 1917 sloužila ve Finsku a krátce před ruskou revolucí byla poslána na severní frontu u Dvinska. Obrněné automobily Russo-Balt se zapojily do občanské války v Rusku a v roce 1921 jeden Russo-Balt sloužil ve škole tankové brigády a další sloužil u Rudé armády až do roku 1923. Ruský obrněný automobil RB: - 4 pásy z šedého plastu -Obtisky s potiskem Kartograf -instrukce v barvě - Russo-Balt Brožurka (pouze pro předem objednané verze) o historii obrněných automobilů RB a jejich službě v 1. světové válce.
1/48 Tempest Mk.V Series 1 . Stavebnice britského druhoválečného stíhacího letounu Tempest Mk.V Series 1 v měřítku 1/48, edice Weekend. Ze stavebnice je možné si postavit stroje účastnící se operace Overlord. plastové díly: Eduard počet kamuflážních schémat: 2 obtisky: Eduard leptané díly: ne maska: ne Kamuflážní schémata: A) JN751, Wg Cdr Roland P. Beamont, 150. Wing, Newchurch, Velká Británie, červen 1944 V květnu 1944 byl 150. Wing uznán operačním, Tempesty byla vyzbrojena pouze 3. a 486. squadrona, zatímco 56. squadrona si na nové Tempesty musela počkat do června 1944 a dočasně používala Spitfiry Mk.IX. Úkolem Tempestů 150. Wingu byly v době invaze útoky na pozemní síly nepřítele, od poloviny června přibyla ochrana jihu Anglie proti střelám V-1. Na konci září 1944 se celá jednotka pod Beamontovým vedením přesunula na území osvobozené Evropy. Dne 12. října dostal Beamontův stroj zasažen flakem do chladiče, pilot musel přistát na nepřátelském území a zbytek války strávil v zajetí. Během 2. světové války dosáhl devíti sestřelů a byl vyznamenán DFC & Bar a DSO & Bar. Po válce Beamont pracoval jako zkušební pilot a létal mimo jiné na strojích Meteor, Vampire, Canbera, Lightning a TSR-2. V srpnu 1979 odešel do důchodu. Zemřel 19. listopadu 2001. Kamufláž Beamontova stroje byla v předvečer invaze do Evropy doplněna o výrazný marking v podobě bílých a černých pruhů o šíři 18 palců na zadní části trupu a křídle. B) JN765, 3.squadrona, Newchurch, Velká Británie, červen 1944 3. squadrona, jež byla založena v roce 1912, byla na počátku 2. světové války vyzbrojena stroji Hawker Hurricane, s nimiž v rámci Britského expedičního sboru bojovala nad Belgií a Francií. Po návratu do Velké Británie následovalo hlídkování nad námořní základnou Royal Navy ve Scapa Flow, od dubna 1941 působila na jihu Anglie jako noční stíhací jednotka. V červnu 1943 došlo k jejímu přezbrojení na stroje Hawker Typhoon, v únoru 1944 byla vyzbrojena stroji Hawker Tempest. S nimi se zúčastnila příprav na invazi do Evropy, ochrany jižní Anglie proti střelám V-1, přesunu do Evropy, kde podporovala postupující jednotky až do konce války. V Německu zůstala v rámci BAFO (British Air Forces of Occupation) až do května 1999. Na přelomu tisíciletí se podílela na bojových akcích v Kosovu, Sierra Leoně, Iráku a v roce 2004 v Afghánistánu. V březnu 2006 obdržela nové Eurofightery Typhoon. V květnu 1944 bylo 3. squadroně změněno kódové označení z předchozího QO na JF, jež následně používala až do roku 1946. Označení tzv. invazními pruhy dostal v předvečer vylodění v Normandii také stroj JN765. Pozemní personál natřel černou barvou navíc také spodní část krytů hlavního podvozku. Úvodem: Příběh Tempestu není vlastně ničím jiným, než záměrem vyřešit nedostatky, které zabránily Hawkeru Typhoon uspět v roli stíhacího letounu. Hlavním problémem Typhoonu bylo jeho tlusté křídlo s profilem NACA 22, které sice poskytovalo spoustu vnitřního prostoru pro palivové nádrže a zbraně, zároveň ale s rostoucí rychlostí rychle zvyšovalo aerodynamický odpor. A tak nebylo divu, že jádrem změn vedoucích k novému stíhači bylo právě křídlo. Letoun si měl původně ponechat název Typhoon s tím, že bude označen jako Mk.II, ale záhy bylo evidentní, že výsledkem bude v podstatě nový typ, takže bylo jméno změněno na Tempest (vichřice), čímž Hawker pokračoval ve své tradici označovat své stíhací letouny “větrnými” jmény. Série změn Nové křídlo mělo u kořene o 12,7 cm nižší profil a v porovn...
1/48 Tempest Mk.V Series 1 . Stavebnice britského druhoválečného stíhacího letounu Tempest Mk.V Series 1 v měřítku 1/48, edice Weekend. Ze stavebnice je možné si postavit stroje účastnící se operace Overlord. plastové díly: Eduard počet kamuflážních schémat: 2 obtisky: Eduard leptané díly: ne maska: ne Kamuflážní schémata: A) JN751, Wg Cdr Roland P. Beamont, 150. Wing, Newchurch, Velká Británie, červen 1944 V květnu 1944 byl 150. Wing uznán operačním, Tempesty byla vyzbrojena pouze 3. a 486. squadrona, zatímco 56. squadrona si na nové Tempesty musela počkat do června 1944 a dočasně používala Spitfiry Mk.IX. Úkolem Tempestů 150. Wingu byly v době invaze útoky na pozemní síly nepřítele, od poloviny června přibyla ochrana jihu Anglie proti střelám V-1. Na konci září 1944 se celá jednotka pod Beamontovým vedením přesunula na území osvobozené Evropy. Dne 12. října dostal Beamontův stroj zasažen flakem do chladiče, pilot musel přistát na nepřátelském území a zbytek války strávil v zajetí. Během 2. světové války dosáhl devíti sestřelů a byl vyznamenán DFC & Bar a DSO & Bar. Po válce Beamont pracoval jako zkušební pilot a létal mimo jiné na strojích Meteor, Vampire, Canbera, Lightning a TSR-2. V srpnu 1979 odešel do důchodu. Zemřel 19. listopadu 2001. Kamufláž Beamontova stroje byla v předvečer invaze do Evropy doplněna o výrazný marking v podobě bílých a černých pruhů o šíři 18 palců na zadní části trupu a křídle. B) JN765, 3.squadrona, Newchurch, Velká Británie, červen 1944 3. squadrona, jež byla založena v roce 1912, byla na počátku 2. světové války vyzbrojena stroji Hawker Hurricane, s nimiž v rámci Britského expedičního sboru bojovala nad Belgií a Francií. Po návratu do Velké Británie následovalo hlídkování nad námořní základnou Royal Navy ve Scapa Flow, od dubna 1941 působila na jihu Anglie jako noční stíhací jednotka. V červnu 1943 došlo k jejímu přezbrojení na stroje Hawker Typhoon, v únoru 1944 byla vyzbrojena stroji Hawker Tempest. S nimi se zúčastnila příprav na invazi do Evropy, ochrany jižní Anglie proti střelám V-1, přesunu do Evropy, kde podporovala postupující jednotky až do konce války. V Německu zůstala v rámci BAFO (British Air Forces of Occupation) až do května 1999. Na přelomu tisíciletí se podílela na bojových akcích v Kosovu, Sierra Leoně, Iráku a v roce 2004 v Afghánistánu. V březnu 2006 obdržela nové Eurofightery Typhoon. V květnu 1944 bylo 3. squadroně změněno kódové označení z předchozího QO na JF, jež následně používala až do roku 1946. Označení tzv. invazními pruhy dostal v předvečer vylodění v Normandii také stroj JN765. Pozemní personál natřel černou barvou navíc také spodní část krytů hlavního podvozku. Úvodem: Příběh Tempestu není vlastně ničím jiným, než záměrem vyřešit nedostatky, které zabránily Hawkeru Typhoon uspět v roli stíhacího letounu. Hlavním problémem Typhoonu bylo jeho tlusté křídlo s profilem NACA 22, které sice poskytovalo spoustu vnitřního prostoru pro palivové nádrže a zbraně, zároveň ale s rostoucí rychlostí rychle zvyšovalo aerodynamický odpor. A tak nebylo divu, že jádrem změn vedoucích k novému stíhači bylo právě křídlo. Letoun si měl původně ponechat název Typhoon s tím, že bude označen jako Mk.II, ale záhy bylo evidentní, že výsledkem bude v podstatě nový typ, takže bylo jméno změněno na Tempest (vichřice), čímž Hawker pokračoval ve své tradici označovat své stíhací letouny “větrnými” jmény. Série změn Nové křídlo mělo u kořene o 12,7 cm nižší profil a v porovn...
1/72 F4F-4 Wildcat Expert Set - Arma Hobby. Plastikový model letounu F4F-4 Wildcat®, nové výlisky, expertní sada s příslušenstvím. Obsahuje díly pro stavbu modelů F4F-4 nebo Martlet II: plastové díly fotoleptané díly obtisky se šesti možnostmi značení (5x USN/USMC 1x Martlet II) + čtyři bonusová značení (2x USN i 2x USMC) masky pro vrchlík a kola Možnosti značení: Grumman F4F-4 Wildcat, bílá 84, letka VMF-121, kpt. Joe Foss (26 vzdušných vítězství), Guadalcanal, říjen / listopad 1942. Grumman F4F-4 Wildcat, černá 8-26, letka VGF-27, bývalý letoun operace Torch, Guadalcanal, 8. dubna 1943. Grumman F4F-4 Wildcat, černý 6-F-8, letka VF-6, USS Enterprise, 10. dubna 1942, týden před Doolitttle Raid na Tokio. Grumman F4F-4 Wildcat, 5093 / bílá 23, letka VF-3, USS Yorktown, Lt.Cdr. John S. Thach (3 vzdušná vítězství při první misi), bitva o Midway, ráno 4. června 1942. Grumman F4F-4 Wildcat, 3512/29-GF-10, letka VGF-29, USS Santee, havárie Ens Joseph M. Gallano během operace Torch, francouzské Maroko, 8. listopadu 1942. Grumman Martlet II, AJ148 / Ø-7A, 888 FAA Squadron z letadlové lodi HMS Formidable, Oran, Alžírsko, 14. prosince 1942. Bonusové označení: Grumman F4F-4 Wildcat, černá 53, letka VMF-121, kpt. Joe Foss, Guadalcanal, říjen/listopad 1942 a leden 1943. První Fossův letoun, který s ním letěl na Guadalcanal s černým číslem 13. Číslo bylo změněno na 53, aby nedošlo k záměně s letounem Cpt. Mariona Carla. Grumman F4F-4 Wildcat, bílá 50, letka VMF-121, Cpt. Joe Foss, Guadalcanal, říjen/listopad 1942. Grumman F4F-4 Wildcat, 5171/bílá 1, letka VF-3, USS Yorktown. Letoun pilotovaný poručíkem Johnem S. Thachem, když sestřelil kpt. Tomonagu z IJN Hiryu, bitva o Midway, odpoledne 4. června 1942. Grumman F4F-4 Wildcat, 03511/29-GF-1, letka VGF-29, USS Santee, poručík John T. Blackbourn, operace Torch; 8. listopadu 1942. Grumman F4F-4 - historické shrnutí F4F-4 - druhá verze slavného námořního stíhacího letounu Wildcat - vstoupil do služby v prvním půlroce války v Pacifiku. Jeho předchůdce, F4F-3, se zúčastnil počátečních bojů s Japonci a osvědčil se při odrážení útoků, které na americké skupiny letadlových lodí podnikaly nepřátelské pozemní bombardéry. F4F-3 měl však nevýhodu - jeho křídla byla pevná, což omezovalo počet letadel, která mohla být uložena v hangáru letadlové lodi. Aby tuto nevýhodu odstranili, představili konstruktéři společnosti Grumman novou verzi Wildcatu se skládacími křídly: F4F-4. Letoun byl vybaven vylepšenou pohonnou jednotkou (což si vynutilo přepracování krytu motoru) a měl v křídlech další dva 12,7mm kulomety, celkem tedy šest. První F4F-4 byly na jaře 1942 naloděny na letadlové lodě, což vyvolalo jen smíšené pocity. Zatímco velitelé skupin letadlových lodí nepochybně ocenili zvýšení počtu stíhaček, které měli k dispozici, piloti amerického námořnictva byli nespokojeni s vyšší hmotností F4F-4 a jeho upravenou výzbrojí. Kvůli nutnosti dodávat munici do přídavné výzbroje se efektivní doba střelby zkrátila přibližně o 1/3. Při útoku na skupinu japonských bombardérů se tak zkrácená délka dávky často projevila menšími ztrátami na straně nepřítele. Dalším zdrojem potíží byly horší jízdní vlastnosti Wildcatu ve srovnání s jeho hlavním protivníkem, stíhacím letounem A6M2 Zero. Problém boje se Zerem byl vyřešen zavedením nové taktiky známé jako "Thach Weave" (pojmenované po veliteli letky VF-3 z USS Yorktown). Ta se ukázala jako obzvláště úspěšná během bitvy o Midway, kdy 4. června 1942 šest F4F-4 od VF-3 svázalo...
1/72 F4F-4 Wildcat Expert Set - Arma Hobby. Plastikový model letounu F4F-4 Wildcat®, nové výlisky, expertní sada s příslušenstvím. Obsahuje díly pro stavbu modelů F4F-4 nebo Martlet II: plastové díly fotoleptané díly obtisky se šesti možnostmi značení (5x USN/USMC 1x Martlet II) + čtyři bonusová značení (2x USN i 2x USMC) masky pro vrchlík a kola Možnosti značení: Grumman F4F-4 Wildcat, bílá 84, letka VMF-121, kpt. Joe Foss (26 vzdušných vítězství), Guadalcanal, říjen / listopad 1942. Grumman F4F-4 Wildcat, černá 8-26, letka VGF-27, bývalý letoun operace Torch, Guadalcanal, 8. dubna 1943. Grumman F4F-4 Wildcat, černý 6-F-8, letka VF-6, USS Enterprise, 10. dubna 1942, týden před Doolitttle Raid na Tokio. Grumman F4F-4 Wildcat, 5093 / bílá 23, letka VF-3, USS Yorktown, Lt.Cdr. John S. Thach (3 vzdušná vítězství při první misi), bitva o Midway, ráno 4. června 1942. Grumman F4F-4 Wildcat, 3512/29-GF-10, letka VGF-29, USS Santee, havárie Ens Joseph M. Gallano během operace Torch, francouzské Maroko, 8. listopadu 1942. Grumman Martlet II, AJ148 / Ø-7A, 888 FAA Squadron z letadlové lodi HMS Formidable, Oran, Alžírsko, 14. prosince 1942. Bonusové označení: Grumman F4F-4 Wildcat, černá 53, letka VMF-121, kpt. Joe Foss, Guadalcanal, říjen/listopad 1942 a leden 1943. První Fossův letoun, který s ním letěl na Guadalcanal s černým číslem 13. Číslo bylo změněno na 53, aby nedošlo k záměně s letounem Cpt. Mariona Carla. Grumman F4F-4 Wildcat, bílá 50, letka VMF-121, Cpt. Joe Foss, Guadalcanal, říjen/listopad 1942. Grumman F4F-4 Wildcat, 5171/bílá 1, letka VF-3, USS Yorktown. Letoun pilotovaný poručíkem Johnem S. Thachem, když sestřelil kpt. Tomonagu z IJN Hiryu, bitva o Midway, odpoledne 4. června 1942. Grumman F4F-4 Wildcat, 03511/29-GF-1, letka VGF-29, USS Santee, poručík John T. Blackbourn, operace Torch; 8. listopadu 1942. Grumman F4F-4 - historické shrnutí F4F-4 - druhá verze slavného námořního stíhacího letounu Wildcat - vstoupil do služby v prvním půlroce války v Pacifiku. Jeho předchůdce, F4F-3, se zúčastnil počátečních bojů s Japonci a osvědčil se při odrážení útoků, které na americké skupiny letadlových lodí podnikaly nepřátelské pozemní bombardéry. F4F-3 měl však nevýhodu - jeho křídla byla pevná, což omezovalo počet letadel, která mohla být uložena v hangáru letadlové lodi. Aby tuto nevýhodu odstranili, představili konstruktéři společnosti Grumman novou verzi Wildcatu se skládacími křídly: F4F-4. Letoun byl vybaven vylepšenou pohonnou jednotkou (což si vynutilo přepracování krytu motoru) a měl v křídlech další dva 12,7mm kulomety, celkem tedy šest. První F4F-4 byly na jaře 1942 naloděny na letadlové lodě, což vyvolalo jen smíšené pocity. Zatímco velitelé skupin letadlových lodí nepochybně ocenili zvýšení počtu stíhaček, které měli k dispozici, piloti amerického námořnictva byli nespokojeni s vyšší hmotností F4F-4 a jeho upravenou výzbrojí. Kvůli nutnosti dodávat munici do přídavné výzbroje se efektivní doba střelby zkrátila přibližně o 1/3. Při útoku na skupinu japonských bombardérů se tak zkrácená délka dávky často projevila menšími ztrátami na straně nepřítele. Dalším zdrojem potíží byly horší jízdní vlastnosti Wildcatu ve srovnání s jeho hlavním protivníkem, stíhacím letounem A6M2 Zero. Problém boje se Zerem byl vyřešen zavedením nové taktiky známé jako "Thach Weave" (pojmenované po veliteli letky VF-3 z USS Yorktown). Ta se ukázala jako obzvláště úspěšná během bitvy o Midway, kdy 4. června 1942 šest F4F-4 od VF-3 svázalo...